Jan Palach a Jan Patocka
Podle ruznych odhadu se pohrbu Jana Palacha zucastnilo v lednu
roku 1969 milion lidi. Presne cislo jiz nikdo nezjisti. Byla to
nejvetsi demonstrace po Sovety vedene invazi do Ceskoslovenska.
Na dalsi takhle velkou demonstraci se cekalo dvacet let. Pohrbu
profesora Jana Patocky se v breznu roku 1977 zucastnilo podle
meho odhadu tisic lidi. Byla to rovnez nejvetsi demonstrace sve
doby. Nevim, jestli je spravne hovorit o pohrbech jako o demonstracich.
Zatimco prvni pohreb snimala televize, zabery byly v televiznich
novinach, venoval se ji rozhlas, zucastnili se ho zastupci univerzity
a predstavitele statu, kteri vsak jiz meli vykroceno kolaboracnim
smerem. Druhy pohreb jiz snimaly pouze kamery novych videorekorderu
StB a hovorila o nem pouze Svobodna Evropa, BBC a Hlas Ameriky.
Po tom, co se Jan Palach upalil se na vysokych skolach diskutovalo
o tom, co se stalo. Nikdo nemel jasno. Ani dva pozdejsi kandidati
ved, profesori na teologicke fakulte, kterou jsem tehdy navstevoval.
Zatimco novozakonni profesor Petr Pokorny tvrdil, ze byla dulezita
doba, kdy se Palach upalil a , ze bylo nutne zasahnout nejvetsi
pocet lidi. Historik Amedeo Molnar zastaval nazor, ze z etickeho
pohledu neni dulezite, jestli se pro pravdu umira pred miliony
nebo jestli nekdo umre sam u zdi. Vzhledem k jejich zamereni bych
cekal presne opacne nazory. Tehdy jsem dal za pravdu Amedeu Molnarovi,
ktery o tri roky pozdeji sedel v komisi, ktera mne za to, ze jsem
nezmenil vztah k verejnosti a ke kolektivu ze zminene vysoke skoly
vyloucila.
Po pohrbu profesora Patocky se studenti i profesori na vysokych
skolach zabyvali jinymi problemy nez etika. Skoda, tato generace,
ktera dnes politicky vladne ma v teto oblasti jiste nedostatky.
Profesor Molnar ani Pokorny nediskutovali se studenty. Nutno priznat,
ze v tomto ohledu byl profesor Pokorny konsistentnejsi. Nediskutovalo
se ani o problemu nasili a nenasilneho odporu.
V divadlech se nehral Dürrenmatt, filmy reziseru jako Bergman,
Tarkovsky, Bunuel sly do trezoru. Pravdou je, ze se obcas promitaly
ve filmovych klubech. Solzenicynovo heslo: Zit v pravde!
se stalo utopii.
Presto jako zazrakem se behem Palachova tydne roku 1989 lidi rozpomenuli
na dvacetileteho studenta z filosoficke fakulty a doslo o par
mesicu pozdeji k nenasilne revoluci. Netekla krev, v CBC tvrdili,
ze na Vaclavskem namesti nezustal ani spacek od cigarety.
Po letech se vsak dovidame od ruznych pseudohitoriku, jak vse
bylo upeceno dopredu, ze se jednalo o divadlo, kteremu lid naletel.
Skutecni hrdinove nebyli Jan Palach, Jan Patocka, Pavel Wonka,
Andrej Sacharov, Alexandr Solzenicyn, Jurij Daniel ci Andrej Sinavsky
Koncem sedmdesatych let sedel na Borech jeden prodavac ze zeleniny
a obratil se na politickeho vezne Frantiska Pitora se slovy: "To
je zajimave, ze dnes vsichni sede za § 132." (Tento
paragraf oznacoval rozkradani majetku v socialistickem vlastnictvi.)
Zelinar, slusny clovek, mel pravdu - skutecne tento paragraf neexistoval
v zadne normalni zemi. Pokud se mi zeptate, jestli mel mit narok
na spravedlivy verejny soud, reknu ze ano. Zrovna tak ma pravo
na verejny soud Vladimir Hucin. Jeho obrana, ze si poridil v sedmdesatych
letech zbrane na komunisty a lidove milice ma svou logiku, ale
nejak me nedojima.
Nedavno se mi nekdo ptal proc jsem proti bratrum Masinum. Odpovedel
jsem, ze proti nim nejsem, ale ze si nemyslim, ze meli dostat
vyznamenani. Vubec bych setril s vyznamenanimi. Pokud bych nejake
nekomu dal, tak za zachranu zivota, za pomoc trpicim, nikoliv
za to, ze nekdo neci zivot zmaril. Dotycny namitl, ze bych pak
nemohl dat zadne vojenske vyznamenani. Moje odpoved byla, ze bych
je aso nikdy nedaval.
Je to tim, ze skutecne moji hrdinove jsou trochu nekde jinde a
vetsinou se o nich nikdo nikdy nedovi.
Ales Brezina