Je Yuri Dojc jenom dite Stesteny?
Uprimne se doznavam, ze uz jsem dlouho nezazila tak prijemnou
spolecnost jakou mi byl Yuri Dojc pri priprave rozhovoru: chcete
humor? Mate ho mit. Touzite po "perlach" moudrych lidi?
Prosim, tady jsou: Radi byste chteli slyset zkusenosti prinesene
zivotem? Ani to neni problem. To tedy predevsim. Cloveku se az
zda, ze tomuto sarmantnimu muzi vsechno v zivote vyslo.
Ovsem existuji i u neho chvile, ktere odkryva nerad a ktere si
nechava jenom pro chvile nejvzacnejsiho a toho nejintimnejsiho
vzpominani. K nim patri i moment posledniho vydechnuti jeho maminky.
Moment, ktery zvecnil, aniz by s nim prirozene dopredu pocital,
svym fotoaparatem. A dalsi takove, ktere dnes a do budoucna budou
hovorit o tichem hrdinstvi lidi, jejichz utrpeni dokaze pochopit
jen ten, kdo jim prosel. Prezivsi. "Kolekce o techto lidech
se udelat musela, nebot tato generace lidi, kteri byli v koncentracich,
umira a svet musi o teto katastrofe vedet, nebot kdyz se nenaucime
z historie ted, tak se nenaucime nikdy. Tecka. A mnozi tito lide,
coz me nejvice fascinovalo, se narodili v Rakousko-Uhersku, prezili
prvni republiku, druhou, fasismus, komunismus a stale maji v sobe
dustojnost. A to je neskutecne. Oni nejsou hrdinove, oni jsou
pro me superstar, ne hollywoodske hvezdy se svoji prazdnotou.
Clovek, ktery v jedne zemi, mnohdy v jednom meste vsechno v zivote
trikrat ctyrikrat ztratil a pokazde se umel postavit na nohy a
videl i v te mizerii nejakou nadeji, to je pro me maximum. A tito
lide to do jednoho dokazali. Nikdo nezil v chudobe, kazdy se postavil
na nohy," obdivuje sve hrdiny z cernobilych fotografii jejich
autor. A puvabne, dramatem nabite fotky strida jedna druhou. Ze
se jedna o obdobi zidovske perzekuce za druhe sv. valky, neni
treba zduraznovat. Prave tito o ni vedi sve... Mozna stejne tolik
i jeho kanadsti hrdinove z valky. Projekt Portraits of Bravery,
na kterem nyni pracuje.
Bozi zeme
S mistrem svetove digitalni fotografie jsem se setkala v jeho
atelieru v centru Toronta. V centru, ale presto v tichem jeho
zakouti. Prostor, vzduch, svetla, vysoky strop, kolem dokola same
- take proc ne, pan Dojc je fotograf - policky s roztodivnymi
rekvizitami. Ale zase ne tolik, kolik bych predpokladala. Fotograf
mi totiz vzdycky pripadal jako aranzer okamziku - teticky s kloboukem,
deticky s micem, maminka s kvetinou, braskove v namornickych obleccich
- pamatujete si to jeste? - klasika. Kazdy moment byl vypocitany
s vyhledem poslouzit pamatce pro pozustale. Tady, opomenu-li oprosteni
od tradicnich rekvizit a dekorace, panuje svatost okamziku myslenky.
Vize a barvy. Pohledu a originality napadu. Netradicnost se tady
nejak obzvlastne snoubi s letitou tradici, ktera na vas dycha
treba z obrazku mest ci obycejneho zivota obycejnych lidi.
Autor progresivnich komercnich fotografii pricestoval do Toronta
se sesti dolary v kapse koncem osmasedesateho. "Mel jsem
puvodne dvanact, ale v letadle jsem neprozretelne souhlasil s
objednavkou sklenicky na kuraz a to me stalo onech prvnich sest.
Letel jsem z Londyna, kde jsem prodelaval letni aktivitu po studiu
stredni prumyslove skoly," vzpomina s usmevem na sve zacatky.
V Kanade nemel nikoho - ani zname, ani rodinu, ani vizi, odkud
zacit. Pomalu byl presvedceny, ze Kanada nebyla pro nej to nejspravnejsi
misto, ackoliv se pro ni rozhodl sam a s nadsenim po navsteve
kanadskeho velvyslanectvi v Londyne. Pak ale chtel do Spanelska.
Jeho rozhodnuti vsak zvratil jednak navrh jeho pritele stat se
fotografem a jednak osudove setkani se samotnym dekanem photo
departmentu, kam se zasel podivat. Byl prijat do "Ryersonu".
"Teprve potom jsem zacal panikarit, jdu do skoly, a nemam
nic - ani vedomosti, ani fotoaparat...," doznava se Yuri
k tomu, ze nikdy predtim se fotografii nezabyval. Ale mel tatinka,
ktery dokazal i nemozne a do tri mesicu fotoaparat pres Viden
dorazil do Toronta. Byla to Exakta. Jini se ve skole skveli svymi
Nikony a Cannony a dalsim pristrojem, ktery nasemu budoucimu fotografovi
do te chvile nikdy nechybel - expozimetrem. I ten v zaveru pricestoval
stejnou cestou. " Ted jsem byl frajer..." A tak se zacalo
Yuriho putovani po fotografickem nebi. "Pochopil jsem, ze
se toho ve skole mnoho nenaucim a pozadal jsem o moznost pracovat
ve skolskem casopise. Smali se mi. Byl jsem tam snad jediny v
redakci s prizvukem. 'Sure, sure... to odnes, to prines, to vycisti
a to uklid,' proste devce pro vsechno. A ve tretim rocniku jsem
tam byl foto editorem . Tam jsem se naucil pracovat na terminy,
vymyslet predni stranky, a mel jsem za to uz placeno. A take jsem
se naucil, co jsou to reklamni fotografie a reklamni firmy, o
kterych jsem nic nevedel"
K nejznamejsim pracim fotografa, ktery pouziva ke sve praci vyhradne
digitalni fotoaparaty, jsou dnes jiz mj. vehlasne knizky The
American Dreams, venovana vlastnim jinosskym snum o Americe.
Obdobnou historii ma i sbirka s nazvem Praha. "V Praze jsem
byl za sveho zivota v komunismu celkem asi trikrat, z toho dvakrat
na spartakiade. Ale v povedomi se mi ulozily pojmy (podobne tomu
bylo i ve sbirce o Americe - kupr. Marilyn Monroe, Elvis Presley,
zakazane filmy i hudba ) jako Dvorak, Smetana, Vltava, Karluv
most atd. A Praha zila v mych predstavach svym zivotem. A kdyz
jsem tam pak prijel po roce 1989, pusobila na me jako objeveni
noveho." Musim potvrdit, ze obrazky s prazskymi motivy jsou
jednoduse nadherne a objevne. Dale je to vyzrala, s uzasne jemnou
fotografickou linii koncipovana sbirka Eros e Fotografia,
kterou vydal svetovy italsky magazin L'espresso, v niz
se slovensky fotograf, rodak z Humenneho, postavil na scenu s
umelci svetove fotografie Robertem Mapplethorpem, Davidem Lachapellem,
Manem Rayem a Billem Brandtem aj. Konecne i povestna kolekce Amorous
Nature, v niz opevuje sexualnost, kazdeho vybudi: "No a co
je zivot bez sexualnosti?" pta se bezprostredne uprimne Yuri
Dojc. "Rikal jsem vam, ze na vsechno se divam vlastnima ocima.
Tuto vystavu jsem mel i v Pezinku na Slovensku a jedna starsi
dama se me ptala, zda v tech fotkach "neco" vidi ona
anebo jsem mel "neco" na mysli ja - ale mel jsem neco
na mysli - odpovidam. No, to jsem rada, uz jsem se bala,"
pridal zase novou zkusenost z pusobeni vlastnich praci na divaky.
Cernobile osobni odvazne studie aktu Marble Woman, o ktere
autor rekl, ze je vlastne oslavou zeny, je snad knizkou nejpopularnejsi.
"Ano," doznal, " tato knizka je skutecne komercne
vypocitana, jak ma na divaka pusobit. Zena je ale pro me vzdy
bohyne, kterou jsem v teto publikaci postavil na piedestal. Jsem
komercni fotograf a v podstate jsem prisel na to, ze aby clovek
mohl byt umelecky fotograf, musi byt nejdrive ze vseho komercni,
jinak to nejde. Nebot je to jako jing a jang, jedno dotuje to
druhe. Je to jako v krasobrusleni - zvladnes-li povinne jizdy,
muzes uspet ve volnych. Povinne jizdy je pro me reklama, kde jsem
se naucil discipline, naucil jsem se dodrzovat dateline a respektovat
zakaznika. Pak nasleduje umelecka fotka, a to je pro me uvolneni
- jedno bez druheho u me nefunguje ani emocionalne a ani financne."
Yuri Dojc nepreferuje zadnou z nich. "Kazda je neco jako
dite. Mam rad vsechny a pritom je kazde jine," charakterizuje
vztah ke svym fotografiim. Mozna by vas zajimalo, nac takovy fotograf
mysli, co se odehrava v jeho hlave, kdyz porizuje sve zabery.
"Nic. To je zaklad vseho. Prazdnota, kdyz clovek tvori, to
je to nejdulezitejsi. To je princip zen. Aby se tam veslo to nove...",
ohromuje svou jednoznacnosti odpoved. Fotografovat se zda byt
jednim slovem jednoduche. Zmacknes spoust a "ono" se
to uz nejak ulozi a vyjde. Vzdyt existuji automaty a digitaly...
co ale musi clovek predevsim, jestlize chce fotit, dopovedel az
pan Dojc: "Zit. Naucit se zit. Uspesna fotka neni v technice,
je v prozivani zivota. Myslim, ze stary Sudek rekl, ze moje prace
je nalezat krasu v kazde situaci. Lide si mysli, ze musi fotit
exoticka mista. Ale krasa je vsude, clovek ji musi umet vytahnout."
Fotoaparaty strida tak jednou za osmnact mesicu. "Ty doby,
kdy se fotaky dedily z otce na syna a dale, jsou nenavratne pryc.
A rychlost, s jakou se pracuje dnes, je neskutecna. Hned, jak
neco odfotim, hodim to primo do pocitace, takze ve stejnou hodinu
se uz rozesilaji zakaznikum ve formatu .jpg male rezoluce. Fotky
tisknu Epsonem, ktery jediny zarucuje stoletou trvanlivost barvy,"
obraci pozornost hostitel na techniku. "Ton a styl ve svete
fotografie udavaji kuratori a casopisy, ne fotografove, jak by
se dalo logicky ocekavat," objasnuje dale budoucnost teto
kdysi tajuplne umelecke prace. Dnes se o fotografii jako o umelecke
praci nediskutuje. Ty doby jsou pryc. Konecne, uz se fotka ani
fotkou nenazyva, ale v galeriich ji vidime pod nazvem Photo Based
Art a originaly porizujete za castky desitek a stovek tisicu dolaru
u spickovych umelcu. Urcite nikoho neprekvapi, ze prace Yuriho
Dojce zdobi muzeum soucasne fotografie v Ottawe a a mnohych soukromych
sbirek. Jmeno Yuri Dojc se neobjevuje jen v souvislosti s digitalni
fotografii, ale i s plakaty. "To je neco uplne jineho nez
fotka," rika, "s plakatem jsem zacinal v 80. letech
a chytily se. Mel jsem stesti," dodava. Ostatne, kdy jej
tento umelec nemel. Anebo je to v tom, ze se umi divat na svet,
ze umi zit a prozivat, ze nosi v sobe ty spravne parametry clovecenstvi
a byznysu soucasne, ci ze ma shury nadeleno to spravne chemicke
slozeni pro vnimani situace? At je tomu jakkoliv, s mistrem fotografie,
kterou oznacuje za poezii, s ucitelem fotografie, prednasejicim
i hodnotitelem ruznych soutezi a konecne s drzitelem mnoha prestiznich
cen i vyznavacem plnohodnotneho zivota a filozofem prihodneho
okamziku a originality je v kazdem pripade prijemne a inspirativni
se setkat.
Pobyt v jeho spolecnosti je jako otevrit velkou knihu a nalezat
v ni inspiraci. K zivotu. K radosti z nej. K radosti ze seberealizace
a ze samotneho konani. Protoze, jak sam rika a vyznava: "Ja
delam presne to, co chci, nyni. Nesnim o nejakem case, ze budu
fotit to, co chci. Ja fotim, co chci. A myslim, ze jsem to delal
od prvniho dne. Clovek musi delat to, co chce dnes a ne zitra.
A ostatni prijde."
Vera Kohoutova