Navrat na hlavni stranu

Tanecni skupina Vychodna

Cesky a Slovensky den Kanady byl jednim slovem nadherny

Ten letosni snad byl sedmapadesaty (nemylim se?). Probouzel se v rannim letnim oparu v udolicku Masaryktownu. Byla sobota a svezi zelen doslova zarila. Matka priroda poslala pozdrav Ceskemu a Slovenskemu dni Kanady po svem. Usoudila, ze par kapek trave i lidem jen prospeje a seslala jich radeji cele vedro. Mraky se tahly sirou oblohou a jejich barva jen zivila domnenku, ze desti hned tak konec nebude. Ostatne, ani teplo moc nebylo. Pres halenku se ta prehozena bunda dobre hodila. Vetrik byl kolem te desate hodiny ranni jeste ponekud chladny.
Ze se s pripravami neotalelo, bylo nasnade. Velky taborak byl sice pro jistotu prekryt plastikovou plachtou, ale uz i tak bylo mozne tusit, ze hranice svatovaclavskeho ohne navecer bude opravdu impozantni. Nekolik dobrovolniku jeste pobihalo sem tam, protoze jeste bylo zapotrebi upevnit bilou plachtu nad pomyslne podium ­ a to ne jen proto, aby chranila ucinkujici zpusobem hned dvojim ­ pred destem i pred sluncem, ale take proto, ze vymezuje prave ono pomyslne podium - bylo nam objasneno po te chvili, kdy se jednoduse v zavanu vetru sesula. Takze slunce-neslunce a dest-nedest dalsi sekundy, minuty a hodiny programu slavnostniho dne se odehravaly bez pokryvky.
Hned vlevo pod kopcem, a letos naprosto poprve, se chystalo rozniste na opekani prasete. Prostor, kolem ktereho chodili lide s tezce skryvanym obdivem, nedokazali potlacit pocity ze zdroje budouci pochoutky ­ veprove, to veprove, ktere v sobe pro nase telo skryva tolik nezadoucich prvku, se nyni zcela verejne nabizi vsem jako jedinecna pochoutka, takze pro jednou ... Ale bude hotove az za takovych sest, mozna i vice hodin. Pozdeji se ukazalo, ze i kdyz ne vetsina ­ protoze prasatko bylo jedine, presto vsak mnozi si na produkt otevreneho ohne radi tu frontu vystali.
O kousicek dale, tam co se svazuje kopecek dolu, tam vlevo pod bazenem, uz se houfovali hraci kopane. Turnaj mel raz neskryvane bojovnosti a souperivosti mezinarodnich tymu ­ sesli se Cesi a Slovaci, Madari i Polaci, a to i presto, ze mnozi z nich trimali v rukou povzbuzeni, vyrabejici se z chmelovych sisticek. Nekterym to take podle toho i mluvilo. Ostatne, nebylo dulezite vyhrat, ale zucastnit se, ale hlavne pobavit.
Detem rostla zavodiste ve stejnem prostoru, jak jej znaly jiz z minulych let - v kopecku mezi stromy. Prave tam se otevirala plosinka, na niz vyzyvave dopadalo kratce po poledni slunce. Neprazilo tady vsi silou, jak tomu bylo pak na nekryte plose nejvetsi, na hlavnim "jevisti" tohoto vydatne navstiveneho sobotniho divadla.
Do zivota se probouzely jiz kratce po desate i stankari. Pretahovali sve zbozi z utrob dodavek na ubrusy pokryte stoly. Nestacili vsechno vzit hned napoprve, vraceli se mnohokrat, a v tom rannim desti to moc prijemne nebylo. Nicmene nadeje, ze onech ohlasenych tricet procent deste pres den vyprsi hned rano a ze pozdeji se vyjasni a vladu prevezme slunicko, jim naladu vratilo. A tak se s pribyvajicim casem jejich tvare vyhlazovaly usmevem a pohodou, protoze predpoved tentokrate nelhala.
S pribyvajicim slunecnim svitem pribyvalo i hostu. Vmichali se dohromady se sokoli, kteri prileteli z Ceska na svuj velky slet. Tady na Masaryktownu byla jejich hostujici zastavka. Mimochodem, zeny z Ceske obce sokolske potesily nase srdce ukazkou nadherne skladby s nazvem Muj domov. V jedne chvili se cervene a modre satky rozevlaly nad jejich hlavami tak, ze si clovek pripadal jako na velkem divadle. Cviceni bylo nadherne a hudba k nemu kouzelna. Moc se vam to povedlo, dojaly jste nejen me...

Nu a zbyva nahlednout do restaurantu Praha. Cloveka uz ani "nedojima", ze je vsechno pripraveno na jednicku. Je na to jednoduse zvykly. Take se toho vseho ujimaji profesionalove. A i kdyz ne vzdycky se jim dostane alespon podekovani, presto nas nikdy nezklamali. Byli pripraveni i na nemozne. I ten nejvetsi napor zvladali s usmevem.
Vyjmenovavat program, kterym tentokrate organizatori MMI v cele s Julii Novotnou pripravili, neni zapotrebi. Od momentu, kdy zaznely svatecni zvony svolavajici k rannim bohosluzbam v kaplicce pod sirym nebem, az do momentu, kdy zaznely temer v noci prvni tony diskoteky, byl clovek postaven do situace naporad vstrebavat ­ nejcasteji hudbu, zpev, tance ­ at uz byla ceska, slovenska, anglicka ci romska, moderni, jazzova, lidova ­ vsechno to bylo puvabne. Vsechno se podarilo a vetsina z tech patnacti set hostu vydrzela az do pozdniho odpoledne sedet, usmivat se, bavit se, odpocivat, sledovat ucinkujici, nakupovat, pohovet si v restauraci na dobre kave povidat si se znamymi, s nimiz se videla naposledy vloni pri stejne prilezitosti...
A o to tady slo predevsim ­ sejit se, potesit se navzajem, na chvili zapomenout na anglictinu a naopak si pripomenout starou rodnou vlast i s jeji kulturou a tak libe znejicim jazykem... o to tady slo vsem, kteri se na organizaci podileli: Petru Ripovi, Ondreji Maresovi, Dase Vavrusove a jeji dceri Suzy, Tonymu Poupovi, Martinu Rejzkovi, Petru Kohoutovi, Libusi Reichlove s jejimi pomocnicemi, Bohdanu Zatovkanukovi, Dase Truhlarove i Petru Smetanovi... a take tem divkam u pokladny u brany. Vim, ze urcite tady nejsou jmena vsechna - at mi tedy ti nejmenovani prominou ­ zaverem lze rici jednoduse ­ udelali jste kus velice dobre prace, coz dokazuje nejen celkova navstevnost, ale zejmena pritomnost mladych lidi a mladych rodin s jejich detmi. (PS: Propagace tentokrate nezahalela, cesky televizni magazin si svuj dil prace odvedl take na vybornou.)
Vera Kohoutova

Romska kapela na Masaryktownu

Navrat na hlavni stranu