Navrat na hlavni stranu
Houslar
Dodnes si pamatuji, jak maminka rikavala, ze zadny clovek se ve svete neztrati. Ztratit se muze jen sam v sobe. Nechapala jsem smysl techto slov do doby, nez jsem pochopila, jak to vubec je neztratit (ci ztratit) se se sam v sobe.
Krasnym prikladem maminciny moudrosti mi bylo uz mnoho lidi, jejichz zivoty clovek chape jako vzory, ktere ale neni schopen nasledovat. Protoze jsou jini, protoze maji jinou zivotni filosofii, protoze jsou vybaveni takrikajic jinym naradim k opracovavani sveho byti.
K nim bezesporu patri i Karel Ruzicka. Mlady clovek az neuveritelne pritahujici lidi. Ma v sobe onen lidsky naboj, ktery probouzi v ostatnich spontannost a jakousi ochotnou poddajnost prizpusobit se, byt v blizkosti, podchytit kouzlo osobnosti a vsat jeho tvorivou uchopitelnost veci. Snad, anebo prave proto, si vybral jako svuj zivotni obor houslarinu. Obor, v nemz vedle cistych tonu housli, viol, violoncell, kytar a kontrabasu (rodina strunnych nastroju, kterou si zvolil jako svuj zivotni udel) musi predevsim ciste znit vlastni duse. Ano, nastroj a duse museji souznit v jeden jediny ton, aby si tak sly v ustrety a setkaly se nekde na stejne notove lince, v tomtez notovem klici.
Houslaruv kramek (a dilna v jednom) na Lakeshore Road v Oakville je malicky. Zvenci to cloveku ani neprijde. Ale jeho cervenobily nater primo vola kolemjdouci k navsteve. Pro jakykoliv duvod. Nevadi, ze nechces koupit, ze si chces jenom pohladit ci dotknout se mnohdy neuveritelne rozpraskaneho tela utlych housli, ze si chces potezkat smycec, jehoz hodnota nekdy prevysuje i cenu mnohych housli. Naopak. Jsi vitan, jestlize si chces treba jenom prehrat etudu za doprovodu druhych housli ci kytary, jestli chces konzultovat problem zvuku sveho nastroje, jeho nateru a vycisteni, barvy dreva, ci pece o nej. Anebo jen tak videt, jak se "to" dela.
Kramek je pri sve krokove velikosti ale osobite zabydleny. Jsou v nem veci, ktere oblazuji oko i srdce. Prach na nich, mnohokrat znasobujici patinu casu, jakoby jeste zvyraznoval jejich patricne misto na stole, notovem pultiku, ci zavesene na zdi, odkud - zdalo by se - sleduji tikani hodin soucasnosti. Cloveku se chce dotknout se kazdeho toho mileho detailu jako by pripominajiciho doby zasle slavy mozartovskych muzikantu.
Nejstarsi housle, jimiz se houslar tesil, pochazely z roku 1650. Tenkrat za nim prisla pani, drzela je s temi jejich sestatriceti prasklinami na vrchni desce v rukou a chtela vedet, zda jsou skutecne to, za co jsou vydavany, a zda se daji opravit. Daly. Spise ale musely. Vzdyt to byly housle z dilny mistra houslare Nicolase Amatiho, jehoz byl Stradivari ucednik. Za nezmerneho usili a s pouzitim vsech dostupnych zkusenosti a umu je Karel cele rozebral, kazdou prasklinu vycistil, podlepil .... proste velka prace. K lepeni nikdy nepouziva chemickych prostredku. Vsechno, co v jeho dilne lepi, by se dalo prakticky pozrit bez toho, ze by to lidskemu telu ublizilo.
K dosazeni dokonalosti pouziva restaurator stareho a vysuseneho dreva. Napr. na horni desku, basovy tramec a dusicku se pouziva smrk, javor zase na zadni desku, luby, krk a kobylku eben, na hmatnik, strunik, kolicky a zalud, kdezto svestka na podbradek. Take mohou byt pouzity zimostraz, palisandr, hruska lipa a mistrovske nastroje, na ktere se houslar specializuje, maji horni a dolni desku vzdycky dlabanou z masivniho dreva. Klenuti neni nikdy zadnym zpusobem lisovane nebo jinak tvarovane, jak jsem se take domnivala, ale vyrezavane. Jen v tovarnach seriove vyrabene nektere skolni nastroje mivaji desky tvarovane z preklizky (a podle toho take zni).
Kdyz nekdo opravy neudela spravne, musi se to (ne moc jednoduse) napravit ­ rozlepit, vycistit ­ pod prasklinu se davaji podlepky pri zachovani struktury materialu ­ znacim si do pameti houslaruv popis. Generalku udelat znamena rozlepit kazdou castecku housli, usporadat je do bloku, aby se nedeformovaly. A cim je nastroj vetsi, tim je to slozitejsi. Napr. u basy by se mohlo lehce stat, ze se casti jejiho tela smrsknou nebo zkrouti. A jestli se opravy poznaji na zvuku nastroje? - Pochopitelne to pozna majitel housli, ne posluchac.
Posledni Stradivarky videl houslar, restaurator a odhadce v jedne osobe se svoji zenou Pavlou nedavno v New Yorku, kde take byly za 4,5 milionu prodany do soukrome sbirky v Italii. Mimochodem, registrovanych Stradivarek je v USA na 750. V Kanade jsou osmery a nektere jeste v privatnich sbirkach.
Ostatne, stary nastroj jeste nezarucuje kvalitu. Nejdrazsi housle jsou italske, ale to jeste neznamena, ze jsou nejlepsi. Jaka ze je momentalne nejprestiznejsi firma, ktera dela nejlepsi housle? "Housle nedelaji firmy", upresnuje Karel, "ale jednotlivci. V Kanade je par dobrych mistru houslaru, v Torontu napr. Masa a Miki Inokuchi, puvodem Japonci."
Na mistrovskych houslich je zajimave i to, ze maji sva jmena podle toho, kdo je vlastnil ci kdo na ne hral. Soucasny cesky virtuoz Ivan Zenaty ma housle s nazvem "Princ Oranzsky"od Guarneri del Gesu, ktere pred nim pouzival houslista Vaclav Snitil - mimochodem soucasnik generace Josefa Suka. Dnes je panu Snitilovi 76 let a stale uci na prazske AMU. Jeho zakem byl i Vaclav Hudecek (o jehoz houslich se rikalo, ze mu je daroval David Oistrach) a soucasny mlady talentovany a uz i slavny houslista Pavel Sporcl, o kterem se profesor vyjadril, ze se mu vyvedl k obrazu jeho.
Stradivariho tajemstvi
Osobnost, jejiz zivot je jiz staletimi opreden zahadami a legendami, zaujala sveho casu snad kazdeho. Ale restaurator i pres to, ze mistrovstvi italskeho houslare obdivuje a maximalne respektuje, se o tajemstvi famozniho stavitele housli vyjadruje stridme ­ a na otazku, v cem spociva zahadna kvalita housli Stradivariho ­ odpovida: "Lidi maji radi tajemstvi a hledaji je proto vsude. Stradivari nebyl zahadnym muzem, ale predevsim to byl pracant a mel rad perfektni praci. Hodne se hovori o jeho zahadnem laku (odbocuji, kdyz se v teto souvislosti zminim o filmu Red Violin, v nemz se prave o nem hovori?) - neverim, ze si ho michal sam, pripravovali ho pro nej jini. Dnes bohuzel existuje jen par originalnich nastroju Stradivariho, ktere nebyly predelany, ostatni uz maji nove krky, ztencene desky, mene dreva, predelane laky, lepe vyhovuji pozadavkum vetsi projekce. Mezi nejvetsi predelavace housli patril mnohymi houslisty proklinany i chvaleny zaroven, Parizan Jean Baptiste Vuillaume," uzavira restaurator. "Tech originalnich je snad do deseti kusu."
Znamena to, ze predelany kus ma lepsi zvuk nez puvodni nastroj? "To je otazka," zamysli se Karel. "Ton a krasa tonu je straslive individualni vec ­ mohl bych rici, ze ty komercni nastroje jsou lepsi, kdyz jsou predelany, protoze maji vyssi nosnost. Ale na druhe strane je spousta takovych zarytych muzikantu, kteri by dnes Vuillaumovi za predelani originalnich nastroju urvali hlavu." Stradivari dal houslim idealni tvar.
Male odboceni do historie Mistr houslarsky Antonio Stradivari, o kterem se snad hovori nejvice, i kdyz nebyl sam, co stavel strunne nastroje - zustal dodnes pravdepodobne nejlepsim vyrobcem housli vubec. Podle historickych podkladu - rodny list se totiz nezachoval - se narodil v roce 1644 v italske Cremone. V roce 1666 zacal Stradivari vlastni rukou vyrobene housle oznacovat vlastni jmenovkou se jmenem v latinske verzi Stradivarius. Mistruv zivot byl pohnuty. Z jeho druheho manzelstvi vzesli mj.i synove Francesco a Omobono, kteri svemu otci v jeho dilne pomahali. Po smrti sveho ucitele Amatiho v roce 1684 Stradivari zmenil design svych housli ­ jejich telo bylo mohutnejsi a barva dostala typicky oranzovy nadech. Pozdeji vsak prevzal Stradivari model housli od Carlose Bergonziho, sveho druheho zaka, a jeho nastroje dostaly temnejsi ton, silnejsi oblouky vpredu i vzadu a mj. jim prodlouzil o celou ctvrtinu telo nez jak byvalo tehdy zvykem. Nastroje vyrobene po roce 1700 mely krome jineho i jinou barvu, mistr houslar zacal pouzivat jemny odstin nacervenale hnede politury. U Stradivariho jsou za "zlata dobu" povazovana leta od 1714 do 1720, kdy byly vyrabeny krasne jemne umelecke nastroje, jez mely jantarovou barvu a ohnovy nadech javoru na zadi, famozni ton a excelentni jasnou ozvenu. Houslista vyrabel sve povestne nastroje az do svych pozdnich devadesati, zemrel 18. prosince 1737 v Cremone ve svych 93 letech. Za svuj zivot vytvoril 1 116 instrumentu ­ z nichz 25 viol, stovku violoncell. Hodnota housli Stradivariho se na dnesnim trhu pohybuje od 1.5 do 4.5 mil. americkych dolaru. Nastroj a smycec
Unikatni na Karlove cinnosti je totiz to, ze nestavi nove housle, jak tomu byva ve vetsine pripadu, ale ze jen restauruje stare. "A to v Kanade nikdo jiny nedela", zapochyboval restaurator. Vetsinou maji obchod, v nichz zamestnavaji houslare, kteri staveji nove nastroje ci smycce, a pak ty, kteri je restauruji. Proste mistru restauratoru smyccove rodiny nastroju je v Kanade - pokud vubec jsou ­ jako safranu.
Karel by se nechtel v budoucnu venovat oprave housli navzdycky. Kdysi tomu tak bylo ­ kde staveli nastroje, tam je take byli schopni opravit. Ale to restaurator housli nechce. Chtel by stavet smycce. To je pry jeste tezsi nezli postavit nove housle. Divim se docela nahlas ­ co je na tom tak tezkeho? Kousek zine, platek, drivko, vinuti, zabka a obvykle perleti vyslechtene drzatko ­ navazuji laicky.
Karel mi muj nazor vsak vyvraci: "Je to fajnova prace." A protoze se synteticka vlakna jako nahrada za zine neujala, zustal klasicky material aktualni zrejme natrvalo. Karel pouziva zine sibirske nebo mongolske. Mongolske jsou jemnejsi, prirodni, nejsou belene. Kazda zine je totiz opatrena malinkymi jemnounkymi zoubky viditelnymi jenom pod mikroskopem. A kdyz se tyto naplni kalafunou, coz je prirodni pryskyrice, tak zine zdrsni, a to je to, co strunu rozezniva. Housliste to znaji velice dobre ­ potahnou-li po strune smycec bez namazani kalafunou, struna ton nevyda. A take je to ve drevu, v tvaru smycce, ktery se vyvijel stejne jako nastroje. Jeho nazev je v anglictine odvozen od slova luk ­ bow proto, ze take jako luk kdysi vypadal. A ten, ktery prave drzel v ruce, mel cenu 11 tis. dolaru. "Smycce maji stejne zajimavou historii jako jejich sestry housle. Na basu pouzivam zine cerne, protoze jsou hodne hrube a protoze basovy smycec potrebuje silny tlak. Smycec a housle jdou ruku v ruce ", zduraznil houslar, "muzes mit spickovy nastroj, ale mas-li spatny smycec, nedostanes z nich dostatecne dobry zvuk. Kdyz by jeden hral na jedny housle tremi ruznymi smycci, uslysis tri ruzne tony." A jestli se Stradivari zabyval i smyccem? ­ "pravdepodobne ano", ale podle houslarova nazoru vyvoj smycce v te dobe jeste nebyl zdaleka ukoncen.
***
Hudba v rodine
"Pavla je dobra zena," pochvaloval si houslar, a pak dodal s usmevem, ze se o nej dobre stara:" Je doma a pecuje o deti." Maji tri. A vsechny jsou zahaknute v hudbe. Jedenactilety Kuba je velice dobry na kytaru ­ uz si zahral i se znamym Jirkou Grosmanem, ktery mu nejake lekce na dzezovou kytaru take dal. Devitileta Kristyna hraje na piano a sestileta Betty zacala hrat housle. Ostatne, s houslemi zacinali vsichni. "Kuba hraje kazdej den sam, ten zustane u hudby. Chce delat muziku", presvedcuje sam sebe Kubuv otec,"tedy asi muziku," opakuje si pro sebe a tise jeste dodava: "Doufam, ze zustane tady se mnou" Doufa. "No ne, kdyz jde o byznys, ktery jede?" - presvedcuje sam sebe. Souhlasim s nim, prala bych mu to. Ale jeden nikdy nevi, v co se obrati rodicovo snazeni, i kdyz se tyka jeho vlastnich deti.
Hudba v Karlove zivote zaujima prvotni misto. Nema pocit, ze by prevladala ta "lekarska" nad muzicirovanim jako takovym. Je to v rovnovaze. A jedno rozviji to druhe. Dela vetsinou pro profesionaly, o cemz svedci i nastroje, ktere tam nasly, byt jen na prechodnou dobu, sve domovske misto. Profesionalove totiz presne vedi, co chteji. Vsechno ostatni se sam snazi eliminovat. Jenze, kdyz prijde treba nejaky talentovany kluk s prosikem o pomoc, to nema Karel to srdce jej vyhnat. Naopak. A k rade prida jeste i mnoha muzikantska doporuceni.
Co se lasky k hudbe tyce, otypovala jsem si ho na baroko, na cistou hudbu. S tim svym rozevlatym ucesem-neucesem, s temi svymi rozevlatymi pohyby a stejne tak pusobicim oblecenim by mi do te doby naprosto pasoval. S fantazii, ktera sotva vyrcena, predci obrazotvornost posluchacovu. Nestacis dorici a on uz to ma v "ruce", a predvadi a rozviji a hleda nove varianty. Jenze chyba, chyba, chyba vedle. Karel je rad v te dobe, ve ktere prave je. Je presvedceny, ze kdyby v soucasne dobe zili Mozart, Beethoven aj., tak bychom nemeli muziku, kterou tenkrate napsali, protoze by nejspise byli ovlivneni komerci. V tomto smeru se ztotoznuje se spisovatelem Roaldem Dahlem, ktery psal velice svebytnym zpusobem ­ "nikdy nevis, jak co dopadne" a dodal, "ze proto uz dost tezko uvidime velikana takoveho kalibru jako tehdy, s vyjimkou moderniho skladatele Benjamina Brittena, ktery si dokazal svuj odkomercionalizovany pohled udrzet."
V klasicke hudbe dneska vidi nejvetsi problem v tom, ze lidi nejsou schopni soustredit se, aby hudbu proste jen poslouchali. "Nemaji na to cas, a navic provozovat hudbu je drahe." Restaurator housli ma sice rad klasickou hudbu, vzdyt s ni doma vyrustal, ale jeste radeji klasicky jazz. Zda se vam to trochu divne? Take jsem se zeptala proc: " protoze v klasice je jednou provzdy vsechno dane: melodie, rytmus, pauzy... kdezto v jazzu ne. Tam ma muzikant volnost improvizace," znela mi naprosto logicky muzikantova odpoved.
Deti, deti a zase deti
Mozna vam pripadne Karlova zivotni filozofie tak trochu jina nez ta, s niz se bezne setkavame. Ne divna, ale jina skutecne je. Jevi se mi nekonformni, zdravejsi. A od ni se odviji i pristup k rodinnemu zivotu. Predevsim na nektere veci nezbyva (myslim si, ze docela umyslne) cas ­ treba na televizor. Za alfu a omegu sveho byti povazuji rodice sve deti. Jim venuji veskery svuj volny cas. "A pokud prece jen neco vybude, pak si rad prectu dobrou filosofickou knizku, rad si zahraju ve skupine pro radost a poslechnu si dobry koncert," rika nepokryte a skromne restaurator, ucitel hudby a odhadce Karel Ruzicka, jehoz jmeno znaji nejen v torontskem symfonickem orchestru, v symfonii v Edmontonu, Pittsburghu, ale i ve vehlasne Eastman School of Music of the University od Rochester ci v Juilliard School - a ja uz ani nevim, kdo a kde vsude jeste.
***
Umim si predstavit hodne svych znamych v jejich pokrocilem veku. Utrmaceni a ucapani zivotem. Unaveni lidmi kolem sebe. Ale u Karla jsem si jista tim, ze jeho stari bude zrovna tak naplnene zivotni vasni jako je vsestrannou laskou naplneno jeho mladi.
Vera Kohoutova

Navrat na hlavni stranu