Jak jsem se stal na stara
kolena policajtem
Priznam se, ze na rozdil od ruskeho rezisera Sochurova nemam rad
uniformy. Ten nam ve filmu Rusky oblouk udelal malou vojenskou
prehlidku. Rusove si na uniformy potrpeli a potrpi dodnes. Rodinna
legenda tvrdi, ze muj pradedecek, ktereho nikdo z nas nepoznal,
byl carskym oficirem. Muj bratr ma k teto legende znacne vyhrady,
ale ja tim vysvetluji svou nechut ke khaki barve.
V detstvi jsem chtel byt ridicem trolejbusu a pri tomto zamestnani
by mi tramvajacka uniforma nevadila. Josef Lada mne zbavil zase
averze k uniforme myslivecke. Ale tim muj vztah k teto modni zalezitosti
konci. Nedokazala ho zmenit ani povestna sovetska pedagozka Anna
Ivanovna v mem oblibenem romanu Odvazna skolacka. Skolni
a pionyrske uniformy nebyly moji parketou a nikdy jsem pro ne
nehoroval.
Nebyl jsem nadsen ani z uniformy trestanecke, kterou jsem snad
jako jedinou okusil. Ta mi sice sedla na miru, ale prilis pripominala
stare letecke, takze jsem se ji neustalym pranim pokousel vysusovat,
aby alespon kalhoty vypadaly jako dzinsy, coz se mi po case podarilo.
Odpor k uniformam od detstvi zpusoboval, ze jsem nemohl vykonavat
nektera povolani, ktera bych jinak delal rad a dobre. Nestal jsem
se ridicem trolejbusu, protoze trolejbusy z Prahy zmizely drive
nez jsem byl ve veku, kdy jsem mohl ziskat ridicak na mopeda.
Ale jiz v tomto veku jsem lampasakum od hodnosti cetare nahoru
s oblibou slapal v tramvaji na kuri oka. A jednou, kdyz jsem videl
prislusniky VB, jak cestuji za praci mestskou hromadnou dopravou,
vysvetloval jsem jednomu starsimu panovi, ze policajti musi chodit
po trech, protoze jeden umi cist, druhy umi psat a treti ty dva
intelektualy hlida, aby se nepoprali. Jenze v tom autobusu bylo
osmnact intelektualu a tak mne prikazali, abych vystoupil. I vystoupil
jsem a tam mi naridili, abych to zopakoval a pak uz jsem pochodoval
jako zajatec prazskymi ulicemi na znamou policejni stanici Na
Micankach v Praze 10. Pokud z nektere postranni ulice
vysla trojice prislusniku, bylo na mne, abych celou uvahu zopakoval.
Dav zelenych uniforem se mnozil jako kobylky. Skutecnosti je,
ze nektere vesele kopy z celeho pelotonu se i zasmaly (dodnes
nevim, do ktere kategorie intelektualu patrily). Potkali jsme
i osameleho jedince, ktery navrhoval pro mne nejprisnejsi trest
- ten nemel uniformu a podle toho jsem usoudil, ze byl tajnej.
Jemu se rozhodl podat hlaseni o mem provineni horlivy nadstrazmistr:
"On o nas rika, ze chodime po trech, protoze jeden to predcita,
druhy to zapisuje a ten treti tam je taky k necemu."
Bylo mne jasne, ze celou zalezitost v principu pochopil a byl
jsem predan do kancelare jednomu z tech, kteri pripominali zmenseneho
londynskeho bobika. Byl urostly, ale meril pouhych 154
cm a pobihal u protejsi steny. Sledoval jsem ho jako tenisovy
micek. Pomalu se ke mne priblizoval, az mne probehl primo pod
nosem. A pri svem supeni vyslovil zajimavou otazku. "Co jste
to o nas rikal v te tramvaji?" Snazil jsem se ziskat cas
a upozornil jsem ho, ze to bylo v autobusu. "Tak Verejna
bezpecnost je vam pro srandu," vysvetlil zvysenym hlasem
a abych zalezitost lepe pochopil jako kosikar vyskocil a misto
mice pouzil dvakrat moji hlavu. Lidove receno vychovne mne profackoval.
Tim byla vysvetlovaci procedura dokoncena a nastala procedura
sepisovani. Kdyz jsme dospeli k zapisu me adresy, objevilo se
jmeno ulice, kde jsem tehdy pobyval: Kysinevska 4. Namitl
jsem, ze se pise Kisinevska 4. Prislusnik udelal korekci
tim, ze nad ypsilonem udelal velkou tecku. Bylo mne jasne, ze
toto byl intelektual, ktery umel psat.
Po tomto setkani se zakonem mne bylo jasne, ze misto na ministerstvu
vnitra je mi nedostupne a ze se policajtem nestanu.
Pomalu jsem se smiril se zakazem vykonu tohoto povolani. Frustrace
trvala az do minuleho ctvrtka. Vezl jsem zrovna noviny na postu
a projel jsem prvni krizovatku. Na nasledujici krizovatce jiz
semafor nesvitil. Pustil jsem si CBC a tu jsem se dovedel, ze
nejen tato krizovatka je bez svetel, ale ze bez svetla je cele
Toronto a nejen Toronto. Po vzoru pilota Ckalova jsem otocil stroj
a vratil se do hangaru. Kdybych byl sikovnym obchodnikem nebo
dobrym spekulantem, vytahl bych vsechny baterky, svicky, petrolejky
a louce. Ale ja se rozhodl zneuzit situace jinak. Z radia jsem
se dovedel, ze nejaky zoufalec policista-amater se pokousi zpruchodnit
nebo lepe receno zprujezdnit stred mesta. Bylo mi jasne, ze muj
sen je na dosah ruky.
Vyrazil jsem k nejblizsi krizovatce na Blooru a Ossingtonu. V
chaosu a houkani jsem se tedy pasoval na samozvaneho dopravniho
odbornika. Nejprve jsem provoz zcela zastavil zvednutou rukou.
Kdyz vse bylo v nalezitem klidu, upazil jsem a tim se dala do
pohybu houkajici kolona na Blooru. Behem par minut se zlovestne
houkani zmenilo v pratelske kratke pozdravne zatroubeni. Vyhodou
bylo, ze krome autobusu, nikdo nesmel odbocovat vlevo. Ponekud
horsi to bylo smerem severojiznim na Ossingtonu, kde se nekteri
z posetilcu o manevr odbocit vlevo pokouseli. Pro ne bylo nutne
vzdy zastavit dopravu. Za ponizeni v mladi v ulici Na Micankach
jsem si dovolil zastavit i policejni auto. Tentokrat jsem ja nemusel
poslouchat je, ale oni mne.
Toto vyrovnani s minulosti jsme brali s usmevem. Jini dobrovolnici
mne dodavali lahve s vodou. Po chvili jsem s nimi nakladal jako
s policejni placackou. Dokonce nekdo donesl i oranzovou vesticku.
Ta se mi vsak nezamlouvala, bylo dostatecne horko a necitil jsem
potrebu se jeste vice oblekat.
Zjistil jsem, ze kazda hul ma dva konce. Vyfukove plyny totiz
nebyly lahudkou. V tom jsem v davu priznivcu spatril nefalsovaneho
policajta v uniforme a s turbanem, jak mne pozoruje. Ocekaval
jsem, ze kazdym okamzikem prevezme taktovku. Nejak se k tomu nemel.
Kdyz to trvalo asi ctvrt hodiny, pokynul jsem mu, postavil ho
do prostredka silnice a jako v pohadce o prevoznikovi mu predal
veslo. Objektivne receno byl mnohem horsi. Po chvili jsem zjistil
duvod. Byl to ten, ktery umel psat a dava zlute tikety za parkovani.
Vkrada se otazka, proc pri energeticke krizi v Ontariu nebyli
nasazeni tito renesancni policiste, kteri umi nejen psat, ale
i cist, pocitat a ridit dopravu. Jak dlouho to tento policista
vydrzel nevim, ale druhy den jsem videl temer na kazde krizovatce
policejni amatery ridit dopravu. Byli skveli, meli pistalku a
ja jsem mel tentokrat pocit, ze jsem byl proti nim uplny bridil.
Utvrdilo mne to v krasnem pocitu, ze Kanada nepotrebuje Narodni
gardy, milice nebo Pomocne straze VB.
A doporuceni: udelat na Ossingtonu severnim smerem prikazany smer
jizdy. Zrychlila by se tim doprava, i kdyz jsou svetla v provozu,
ale jelikoz tam nikdy zadny policajt nestal, tak to nikdo z "odborniku"
nevi.
Ales Brezina