Jako se napit zive vody
(Nevsedni setkani s profesorkou hudby Dagmar Rydlovou )
Poprve jsem se setkala s Dagmar Rydlovou v dobe, kdy se na scene
Hummingbird Centre for the Performing Arts (v byvalem O'Keefe
Centre) Canadian Opera Company v Toronte davala Prodana nevesta
Bedricha Smetany. V roli zamilovane dvojice Marenky a Jenika
se objevila znama jmena - Eva Urbanova a Miroslav Dvorsky. Taz
jmena v obsazeni Kostelnicky a Stevy, s nimiz jsme se setkali
pri predstaveni - v Kanade take velice oblibene - opery Jenufa
(Jeji pastorkyna) Leose Janacka, ktera se davala letos v lednu.
A v obou programech tam, kde se objevuji uz jen jmena asistentu,
bez nichz by se ostatne zadne dilo takovych rozmeru stejne neobeslo
- me upoutalo dalsi ceske jmeno: Dagmar Rydlova - jazykova instruktorka.
Prijala me ve svem soukromi nadherna dama. Prestoze se jeji vek
da odhadnout podle dat rodinnych udalosti, clovek si jej ani neuvedomuje.
Je plna energie a inspirujicich nametu. Vypada to, jako by snad
to jedine, co si nechce ani pripustit, bylo nicnedelani. Rodinny
domek manzelu Vladimira a Dagmar Rydlovych je nekde v klickach
ulicek a zelene v Oakville. Je zabydleny dlouhymi lety s rozmyslem
nastradanym nabytkem a ruznymi dekorativnimi doplnky, ktere tolik
zosobnuji a zatepluji prijemny interier. V suterenu vsak vevodi
klavir, tolik pro profesi pani Rydlove priznacny: tato dama je
totiz profesorkou hudby.
Hre na klavir vyucovala po dlouhy cas. Rada ucila male a mlade
talenty odhalovat tajemstvi hudby. Krok po kroku, notu po note
a takt po taktu je vedla k cili, o jehoz obtiznosti dosud nemeli
konkretni poneti. Stejne jako kdysi ji, obejmula i je nadhera
a lehkost hudebni muzy, jiz postupne upisovali nejen vsechen svuj
volny cas, ale zejmena dusi, a vetsina z nich na cely svuj zivot.
Dagmar uz jako dite vedela, ze hudbu bude milovat navzdycky. Vedela
to jeste mnohem drive, nez kdy si divky krome svych skolnich povinnosti
uvedomuji i zivotni radosti, jakymi jsou treba krasne saty, paradive
ucesy ci prvni psanicka od kluku. Vyrustala totiz ve stredoceskem
Rakovniku, kde byla poloamaterska Rakovnicka opera, jejimz byl
Dagmarin tatinek, ing. Frantisek Otta, dlouholetym mecenasem.
"Mlademu dirigentovi Zdenku Tomaskovi byl muj tatinek vsim,"
vzpomina Dagmar, "zejmena za valky, kdy byl ve fabrice, kterou
rodina Ottovych vlastnila, omezeny provoz, takze treba kulisy
se vyrabely prave tam. A kdyz byly zapotrebi kostymy, tak si dirigent
vzal (samozrejme) s sebou krabicku mydla ci margarinu a jelo se
do Narodniho..," s usmevem me zasvecuje do chodu sveho detskeho
zivota.
"K operam jsem prilnula uz jako malicka. A to mi zustalo.
Napr. Prodanou mohu zpivat slovo od slova, znala jsem ji uz z
nasi Rakovnicke opery, kde jsem nejprve hrala dite, pozdeji jsem
byla ve sboru, dale jako tanecnice, po nejakem case jsem si troufla
na choreografii, na inspicientku, nacvicovala jsem sbory a hrala
i v orchestru, kdyz bylo zapotrebi. Rakovnicti meli na tehdejsi
dramatickou dobu velice priznacny repertoar vedle Prodane
nevesty to byla Rusalka, Dalibor, Libuse, kratce po valce
Bohema, Carmen, Aida... Tak jsem se angazovala v hudebnim
svete mistniho operniho domu i pres celou dobu valky az do roku
1956, kdy jsem se odstehovala do Prahy."
***
Rodina Ottovych v 50. letech ztratila vsechno. Bylo velice tezke
mit na uhradu soukromych hodin a studii vubec. Nezbyvalo nez zacit
vydelavat. Uz tenkrate Dagmar vlastne zila dva zivoty: jednim
byla spalujici touha venovat se cele hudbe, ten druhy patril teze
divce, kterou ale osudove udalosti postavily do role dospeleho
cloveka: "takze jsem hravala na svatbach, na pohrbech, doprovazela
jsem houslisty pri jejich vystoupenich, abych si na skolu vydelala.
Jezdila jsem na soukrome hodiny k pani profesorce Stepanove do
Prahy, ktera patrila mezi tri nejlepsi profesory ve hre na klavir
na AMU, s cilem studovat hudbu na konzervatori. Ale nebylo mi
to dovoleno. Nikde me neprijali na skolu, takze jsem zustala v
Rakovniku na obchodni akademii a kdyz jsem ji koncila, delala
jsem i zkousky z klaviru"
Presto mlade absolventce hrozilo, ze pujde k lopate. Ale dirigent
mistni opery, jiz jednou vzpominany Zdenek Tomasek, byl zaroven
i reditelem mistni hudebni skoly, mladou klaviristku podporoval,
aby ji nakonec mohl do te sve skoly vzit. "Byla to
od nej velka odvaha, protoze nase rodina byla po valce velice
pronasledovana. On jediny mi vlastne dal moznost se dale hudbe
venovat," velice dobre si predevsim s odstupem let uvedomovala
Dagmar prozretelnost reditelova rozhodnuti, ktere v dusledku ovlivnilo
cely jeji zivot.
"Az v 60. letech se Dagmar dostala na konkurs do prazske
Lidove skoly umeni v Nuslich, kde bylo oddeleni hudebni, vytvarne,
dramaticke a tanecni, a kde se mlada talentovana zena vypracovala
na zastupkyni reditele" a to byly pro me opravdu krasne casy,
nebot jsem mela mene zaku a mene hodin k vyuce, ale povinnost
sledovat praci i tech ostatnich umeleckych oddeleni. Jeste dnes
si vzpominam, jak CTV natacela porad o teto skole. Nesl nazev
Ctyri muzy pod jednou strechou. Na podzim v roce 1968, tesne pred
vycestovanim do zahranici, byl porad vysilan. Ale uz jsem jej
nevidela. Vyjeli jsme do Jugoslavie na dovolenou a 21. srpna jsme
se vraceli pres Viden. Modlila jsem se, aby neco podeprelo nase
rozhodnuti vratit se byly prece manevry vojsk Varsavske smlouvy
a predpovidalo se ledacos kdybychom se rozhodli o ctyriadvacet
hodin drive, dojeli bychom az do Prahy. Tak jsme svou cestu nedokoncili.
A nas osud se radikalne zmenil. Zustali jsme ve Vidni, kde byla
legalne od roku 1948 jiz moje sestra a v zari tehoz roku jsme
byli jiz v Kanade. Stastne jsme se vsichni svagrova Eduska
s mym bratrem Frantiskem tam jiz byli - sesli v Montrealu.
Male ohlednuti do rodinne historie
Existuje jen malo lidi v nasi torontske komunite, kteri nedokazou
jmeno "Otta" zaradit do souvislosti valecnych a zejmena
povalecnych komunistickych udalosti.
Prenesme se tedy do Rakovnika, v nemz v 19. stoleti dominuje prumysl
chemicky, zejmena pak vyroba pracich a cisticich prostredku. A
tady jsme u korene deni, protoze prave o tento obor se ve meste
zaslouzila rodina Frantiska Otty, dedecka nasi pani Dagmar Rydlove
ze strany jejiho otce ing. Frantiska Otty.
"Podnik Rakovnicke mydlo zalozil dedecek a po prvni svetove
valce v ranych 20. letech jej predal svym trem synum Aloisi,
Frantiskovi - memu otci, a nejmladsimu Juliovi. Alois mel velice
slozity zivot za valky byl legionarem v Rusku a domu se
vratil az v roce 1921 pres Sibir. Muj tatinek byl za valky v Jugoslavii,
Julius ze zdravotnich duvodu ve valce nebyl. A tito mladi muzi
si peci o podnik rozdelili podle svych schopnosti: od meho otce
o deset let starsi Alois mel na starosti provoz uvnitr podniku,
muj tatinek styk s vnejskem a s partnery, chemicke receptury a
vyrobni proces, a nejmladsi Julius se staral o veskerou administrativu
a ekonomiku podniku.
K puvodni mydlarne byla v obdobi let 1932-34 pristavena margarinka,
rafinerie oleju a o neco pozdeji i glycerinka, takze na zacatku
druhe svetove valky se vyrobna se svymi 500 zamestnanci stala
nejvetsim podnikem v Rakovniku vubec, a jeho nazev Frantisek
Otta-Mydlo Rakovnik - znala cela republika jako znacku nejvetsiho
vyrobce a dodavatele kosmetickych vyrobku - napr. ruznych vuni,
serii toaletnich mydel, kolinske vody, zubnich past, pudru, kremu,
samponu a pracich prasku, mydlovych vlocek na prani jemneho pradla,
jadroveho mydla na lozni pradlo aj. Nasi se vzdycky snazili davat
vyrobkum - at uz mydlum nebo margarinum - ceske nazvy, takze tehdy
v domacnostech uzivali napr. margarin Smazik ci Jedlik, Mydlik
se jmenovalo mydlo s rakem apod.," s usmevem vzpominala Dagmar.
Za valky Nemci veskerou vyrobu zakazali a predali do vyroby pouze
dva recepty na mydlo penove a na mydlo s piskem, margarin se vyrabel
take jenom jeden druh. "Veskerou zodpovednost za to, co se
tam deje, nesli nasi. Zili v neustalem natlaku pod nemeckou kuratelou
a ve strachu, ze mohou byt Nemci pronasledovani za jakoukoliv
hloupost, treba i za puste narceni. Konecne po valce meli spoustu
planu, jak budou podnik dale rozvijet, ale prisly Benesovy dekrety:
vzpominam si, jak v cervenci 1945 prisli necekane dva muzi a rekli,
ze zitra neni zahodno, aby bratri byli v praci. Az po nejakem
case jim pod dohledem "velkoryse" dovolili si vzit osobni
veci z kancelare, ale receptury, nalezejici k velice strezenym
pokladum podniku, ty jim vzit nedovolili. Podnik jeste do 50.
let nesl v nazvu jmeno Frantisek Otta, ale komuniste chteli jeho
jmeno vymazat docela, takze podnik prejmenovali. "Nejhorsi
na te veci bylo, ze ve 45. roce narkli vsechny bratry z kolaborantstvi,
coz byla jedina cesta nastupujicich komunistu se jich zbavit docela.
Bratri byli sikanovani a s nimi vsichni jejich znami a pratele.
Nasi psali az do roku 1948 celou radu odvolacich dopisu, ale vsechno
to bylo marne.
(Dovolim si odskocit do roku 1990, kdy po Sametove revoluci probihal
proces o navraceni nam nepravem odebraneho majetku, a tam se dve
hodiny cetly jen dekovne dopisy za podporu podzemni cinnosti za
valky. Po celych dlouhych sest let bratri udrzeli firmu cistou
a narodni, coz prave tyto dopisy jednoznacne prokazovaly. Nicmene
se rodine Ottove satisfakce ani po Sametove revoluci nedostalo
tady jej ztratila rodina Ottovych podruhe a, jak se zda,
s konecnou platnosti: podnik byl prodan zahranicnimu zajemci,
coz melo dohru i u mezinarodniho soudu, ktery prodej oznacil za
protipravni, lec pozn. autorky. )
Rok 1948 odebral rodine s konecnou platnosti vsechno prislo
znarodneni. "Vsechny ty udalosti se nas dotkly velice bolestne.
Sikanovani a ponizovani nebralo konce. Tatinek zemrel ve svych
66 letech na nasledky stresu a dusevniho ubiti. Maminka vsechny
ty strasti nesla velice statecne. Az skoro ve svych 60 letech,
kdy uz byla vdovou, ji zamestnali v pletarne, kde byla zhruba
ctyri roky. Do te doby pracovala manualne v nezavidenihodnych
podminkach. Po zloutence odesla do invalidniho duchodu a v jejich
68 letech jsme se s ni rozloucili. Strycek Jula byl umisten na
venkovni praci na statku, nakonec tam po nekolika letech pusobil
jako ucetni, ale to uz byl nemocny.
Meho bratra Frantiska Ottu v roce 1949 vyhodili z vysoke skoly,
takze se zivil jako ridic. Po dvou letech pochopil, ze se nic
na systemu zmenit nemuze, tak se rozhodl prejit hranice. Mel ho
prevadet clovek, ktery se ukazal jako konfident, takze bratrova
cesta skoncila ve vezeni. Nejprve pracoval v kladenskych dolech,
pozdeji v Jachymove, pak byl v pracovnim tabore Bitiz na Pribramsku..
My jsme o nem nemeli jedinou zpravicku po celych osmnact mesicu
Byl propusten az v roce 1960 na amnestii. Pote hledal pochopitelne
praci, ale nesl punc "zavreneho", takze o nic poradneho
nezavadil - pracoval jako delnik v prazskych lodenicich. V Praze
se take setkal se svou pozdejsi zenou Eduskou, ktera mela za sebou
deset let vezeni v letech 1951-1961. Kdyz ji zavreli, bylo ji
devatenact. V 66. roce se po beznadejnych pokusech zaridit si
novy zivot rozhodli, ze s konecnou platnosti oba pres jugoslavske
hranice utecou: Edusce se to v naruci s dvouapulletym Milou povedlo,
bratra s o rok starsim Frantiskem chytili. Poslali jej zpet do
Cech, kde jej odsoudili nastesti jenom na rok. Maleho synovce
jsem tenkrat mela u sebe.
Zacatek svobodneho zivota
"Kdyz uz jsme v Montrealu zacali verit, ze nasemu trapeni
muze byt konec, bylo mne jasne, ze moje budouci prace bude spojena
s hudbou. Na konzervatori jsem se dozvedela, ze bez zdejsich "papiru"
vlastne nic neznamenam, takze jsem zacala skolou"
Cesta svobodnym zivotem s cilem venovat se cele svemu vybranemu
oboru nebyla nezajimava - McGill University, pedagogicka cinnost
na konzervatori, pozdeji na univerzite.
V Toronte se mlada pedagozka dostala na Royal Conservatory: "Tam
jsem ucila zaky vseho veku az do tech nejvyssich rocniku, a take
par tech, kteri pokracovali dale na torontske univerzite. Jiz
na montrealske univerzite jsem zacinala zkouset na konci skolniho
roku studenty, kteri studovali hudbu u soukromych ucitelu. Tem
jsme vydavali oficialni vysvedceni. Totez jsem delala i na Royal
Conservatory of Music. Zkousejici pedagogove jezdi za studenty
vzdycky v lednu a v kvetnu po cele Kanade. Tak jsem se dostala
mj. do Labrador City, do Vancouveru, Victorie a i tam, kde uz
cesty nepokracuji. Zkousky jsou velice prisne."
Dagmar miluje opery
Mozna byste take radi vedeli, jak se pani Dagmar Rydlova vlastne
dostala k operam. Bylo to v dobe, kdy uz odlozila starosti o studenty
na stranu, ale porad se jeste necitila dost pripravena na nicnedelani.
"A tak, kdyz tady davali Prodanou, jsem si rikala, ze ji
budou zpivat cesky a ze je tomu nekdo bude muset ucit... takze
jsem do torontske opery zavolala s tim, ze jim tuto sluzbu nabizim.
Nu a od te doby to delam..." Jednoduche, vidte. Pozdeji prisla
Polni mse Bohuslava Martinu v choreografii Jiriho Kyliana,
ceskeho tanecnika zijiciho v Holandsku, pak Janackova Jenufa,
ktera se hraje po celem svete, a Liska Bystrouska. "Janacka
tady velice uctivaji. Dirigent Richard Bradshaw jej stavi mezi
nejvetsi skladatele. Vsichni pevci, az na nejake vyjimky, jsou
Kanadane a Americane, v Prodane a v Jenufe cesky jazyk
znali pouze dva Ceska Eva Urbanova a Slovak Miro Dvorsky.
Role jsou na kazdou operu obsazovany konkursem bez ohledu na znalost
puvodniho jazyka. A tak nastupuje prace jazykoveho kouce, ktery
se stara o jednotlivce i o sbory.
"Na prvni zkousku prijde dirigent, sedne si k pultu, poklepe
taktovkou - vsechny pozdravi a jede se cela opera od zacatku
az do konce. Predpoklada se totiz, ze vsichni ji uz znaji. Chteji-li
byt akceptovani, museji ji uz umet. Pak zacne detailni nimrava
prace. Pro vsechny - pro ty, co hraji i pro ty, co rikaji, jak
to hrat. Dostanu rozvrh schuzek s pevci a take "jedu".
Napr. s dirigentkou zenskeho sboru jsem se videla predem. Namluvila
jsem ji vyslovnost na pasek, takze sbor mohla ucit pro zacatek
i beze mne. Nicmene se s nimi jeste sejdu, abych jim popripade
vyslovnost opravila, upresnila.
Jak na ceskou rec?
"Kdyz se sejdu s pevci poprve, tak jim rozdam nekolik papiru
s metodickymi radami a na jednom z nich mam oddelene samohlasky
kratke - a,e,i,o,u - a na druhem zase dlouhe," zahledi se
do svych poznamek Dasa a pokracuje. "A protoze nejsou zvykli
hledat carky nad samohlaskami, je to pro ne tezke. Stejne tak
tezke je rozlisit dve "ocarkovana" slova, kupr. mala,
mama kazde z nich ma carku nekde jinde, a ta z nich tvori
i jiny vyznam. Kecal v Prodance napr. zpiva "o, jak je ten
svet zvraceny..." a pevec me ujistoval, ze si da pozor na
delku, nicmene zpival "o, jak je ten svet zvraceny..."
- a bylo po slave... Je take velice tezke zejmena Anglicanum vysvetlit,
ze kdyz vidi 'a' ( pro ne je napr. nase 'a' jako jejich 'ei',
nase 'i' jako jejich 'ai', nase 'e' jako jejich 'i' atd.), tak
je to proste 'a'. Aby samohlasky zpivali podle puvodniho jazyka,
v tom jim pomaha hlavne znalost italstiny.
Druhym problemem je a to jsem zjistila az postupem casu
- ze existuji dve 'r'. Zalezi na tom, zda souhlaska nasleduje
po 'b','v' nebo 'd' napr. drevo, bremeno, vreteno - pak
se 'r' vyslovuje velice ostre rikaji tomu rolling. A pevci
ovsem velice casto vyslovuji 'rz', coz zni hrozne. Kouc je tomu
musi odnaucit. Kdyz vyslovis 'r' po 'p,t,k', tak to znamena napr.
prece, treba, kren ale kdyz pevec vyslovi jenom 'reba',
tak zmeni smysl anebo to slovo vubec nic neznamena. Dalsim problemem
jsou mekke souhlasky 'n- n, t-t, d-d' napr. ve vete
"neni ti to lito" jsem musela pevce nejprve naucit rozdily
ve vyslovnosti 'n-n' a 't-t' a az pote jsem po nem mohla chtit
spravnou vyslovnost celeho slova. Pro ne je to straslive tezke
take proto, ze neumeji patricne pracovat jazykem. A konecne jim
to mekceni vubec nic nerika. Krome toho jsem udelala transliteraci.
To je prepis kazde litery, jako prevod reci do reci, coz jim take
velice pomaha...," ukoncila s usmevem moje ucitelka-koucka
hodinovou analyzu, zrejme s presvedcenim, ze jsem to pochopila
beze zbytku.
"Nejtezsi pro pevce je zpivana vyslovnost," tvrdi Dagmar.
"Napr. Janacek je zajimavy v tom, ze si sam po cely svuj
zivot delal vyzkum na tema mluvena rec a zpivana rec. Vychazel
z toho, ze v cestine je duraz na prvni slabice slova, takze v
Jenufe rytmus melodie podrobil rytmu reci. Stavel tedy slova tak,
aby jejich zacatek byl na zacatku taktu anebo na jeho tezke dobe,
coz je u ctyrctvrtoveho taktu nota prvni a treti. Janacek udelal
"teckovany rytmus" napr. ve slove 'doockala',
a napsal to tak, ze kdyz zpevak opravdu v rytmu zpiva, pak to
jakztakz zni cesky, i kdyz to zpiva cizinec bez znalosti jazyka.
Janacek a Dvorak pochopitelne vubec nepocitali s tim, ze by jejich
opery zpivali cizinci v puvodnim jazyce. A zajiste by je velice
mile prekvapila i skutecnost, ze prave jejich opery a skladby
jsou ve svete hrany mnohem casteji nez dila jinych skladatelu.
***
Sehnat Dagmar k telefonu je velice obtizne. Je neuveritelne zamestnana.
A vsude je o ni veliky zajem. At jsou to jeste ony studentske
souteze, ktere dnes vyzaduji uz dva tydny urputne prace rozhodcich,
anebo predstaveni velkych opernich spolecnosti. Nasi skladatele
se hraji cim dal casteji a cim dal casteji se i zpivaji. A v puvodnim
jazyce. Takovy je v soucasne dobe upevnujici se trend, takze potreba
jazykovych koucu vzrusta.
"Dnes me volali z americke Symphony Orchestra, ze me potrebuji.
Dozvedeli se o mne od sbormistra z newyorske opery, ktery byl
v Toronte pred peti lety, kdyz tehdy nastudovaval Polni msi
Bohuslava Martinu. Dnes bych se mela zucastnit nastudovavani mene
zname Janackovy opery Osud. Chteji jeji premierou 25. cervence
zahajit provoz nove koncertni sine Fishell Hall. To pro me znamena
byt nejmene mesic mimo domov. A vis, ze se uprimne tesim?"
dolozila s usmevem nadherna zena, ktere jako by na omluvu hruznych
chvil mladi osud pripravil krasny cas veku zraleho.
Ze pripravil? - sama se o nej zaslouzila. Neztratila se v osudovosti
dejin, neztratila viru v sebe samu. A co je nejdulezitejsi - neztratila
svoje clovecenstvi, svoje lidske teplo a porozumeni pro druhe.
Potkat se s pani Dagmar Rydlovou, to je jako se napit zive vody.
Text a foto Vera Kohoutova
***