Prazsky rybar
Vzdycky, kdyz jsem videl na stolickach mlcenlive posedavat muze,
kteri na brehu rek, rybniku, potoku, jezer, ci na ruznych pristavnich
nebo prehradnich hrazich hledeli do vody, vzpomnel jsem si na
anglickeho myslitele Jerome Klapka Jerome, jenz ve svem nesmrtelnem
filosofickem dile Tri muzi v clunu jiz v roce 1889 napsal
tuto sebereflexi: Radili mi, abych se stal rybarem, liny pry
jsem na to jiz dost.
Vzdy jsem byl presvedcen, ze k rybarske cinnosti je zapotrebi
leto, priroda a voda. Ryby jako vedlejsi produkt jsou naprosto
nedulezite a je to element, ktery spise tuto pohodu rusi nez by
ji prospival. Navic o jejich pritomnosti v rekach spise hovorila
nejista vira, obcas podporena zazrakem ulovku nez vedecky dukaz.
O tom, ze ryby skutecne existuji jsem se presvedcil vzdy 21. prosince,
kdy se v prazskych ulicich objevily kade plne kapru. Ty, jak jsem
se dovedel pozdeji, se do Prahy vozily z jiznich Cech. Kapri pochazeli
z jihoceskych rybniku, kade z Tabora, jeste z dob husitskych,
kdy tam taborske zeny odhazovaly sve snerovacky a podobne sperky,
jak mne o tom informoval reziser Otakar Vavra ve filmu Proti
vsem.
Zil jsem v omylu, na ktery jsem prisel letos na jare, a to
po vice nez pul stoleti zivota. Rybareni je totiz neco jako
dusevni cviceni. Chcete-li meditace. V rybareni se clovek musi
cvicit. Je to neco jako postup v zednarske lozi. Zkuseny odbornik
nepotrebuje ani rybarskou zidlicku, nemusi znecistovat okoli vyfukovymi
plyny z auta, aby se dostal na prihodne misto. Staci mu papirova
krabice a udicka. Nepotrebuje k tomu ani prihodne letni obdobi,
ale v kteroukoliv dobu muze zacit s touto cinnosti, jak doklada
nas snimek z letosniho jara, kdy postarsi muz pobliz Vaclavskeho
namesti spustil hacek skrz kanalovou mriz a nerusen davy, ani
porybnym s nepatricnou otazkou, jestli ma rybarsky listek, se
oddal teto cinnosti. V tu chvili jsem si uvedomil, ze mam pred
sebou vysoce kvalifikovaneho profesionala a zaroven jsem si povzdechl
nad tim, ze v zapadni spolecnosti tito profesionalove vymiraji.
Byl jsem presvedcen, ze k tomu, abych je spatril zde v Toronte
je zapotrebi mit, jak rika JAK (Jan Amos Komensky), ruzove kontaktni
cocky mameni. Vloni na podzim jsem si je poridil. Musim priznat,
ze od te doby vidim veci, ktere jsem po dlouha leta nevidel. Pouzivam
je hlavne, kdyz beham po Toronte. Torontskeho rybare jsem jeste
nespatril, ale minuly tyden jsem pri svem ctyrkolovem behu odnikud
nikam uslysel hlas neznameho fanouska, ktery mne jiz v prvnim
kole povzbuzoval anglickym pokrikem "Good job!" Pokynul
jsem tedy, ze si jeho prizne vazim a vydal se do druheho okruhu,
ktery meri tri a pul kilometru. Mezi ulicemi Rusholm a Havelock
jsem spatril neco, co mi vyrazilo dech - skupinu obru. Pet lidi
pochodovalo na chudach. Pekne za sebou jako capi. Uvedomil jsem
si, jak potrebuji povzbuzeni. Rekl jsem si, ze musim byt originalni.
Probehl jsem kolem nich a predal poselstvi neznameho dobrodince:
"Good job!" Pokynuli pro zmenu oni mne a pochodovali
dal.
Dokoncil jsem druhy okruh, v krasne euforii, ze ani v Toronte
posuci nevymreli, kdyz jsem na rohu Ossingtonu a Bloor spatril
dve originalni japonske judistky na kolobezkach. O jejich kvalitach
svedcily zlute pasy, ktere by jim Vladimir Putin mohl jen zavidet.
Pri tretim kole jsem pro zmenu uslysel rytmicke povzbuzovani davu.
Egoisticky jsem myslel, ze toto povzbuzovani patri opet mne, ale
ve skutecnosti divky na kolobezkach dorazily do telocvicny a tam
se hlasite a rytmicky rozcvicovaly. Kdyz jsem koncil ctvrte kolo
mel jsem pocit, ze pozitivnich zazitku na nudnou oblast zapadniho
Toronta bylo dost. Opet jsem se mylil. Muj beh neunikl pozornosti
cernosskeho obchodnika s nemovitostmi. Ten v okamziku, kdy jsem
dobehl a zmackl stopky, vyrazil ze sveho byznysu, kde se snazi
prodat domky, druzstevni byty a parcely a informoval mne, ze mam
o dve minuty horsi cas. Odkud mel tuto informaci nevim, ale byla
spravna. Zrejme byl napojen na CIA.
Toto zjisteni mne uvedlo do nevyslovne deprese. Jiz jsem rozhodnut.
Pristi tyden koupim v Eaton Centru udicku a na Yongu je docela
pekny kanal. Hned ho vyzkousim. Mam ja to zapotrebi, aby na mne
nekdo pokrikoval, ze mam dve minuty zpozdeni. Co jsou dve minuty
proti vecnosti, o ktere se da pri rybareni tak dobre premyslet
a k rybareni mam podobne jako klasik v druhe polovine 19. stoleti
i ja patricne predpoklady.
Ales Brezina