Skupina Matuzalem
Cesky a slovensky den 2003
Kazdorocne, jiz ctyriapadesat let, se Cesi a Slovaci setkavaji
na Masaryktownu, aby se spolecne potesili, popovidali si, poslechli
si nadherne lidove a dnes jiz i moderni pisne, naplnili sva srdce
vystoupenim tanecniku narodnich a lidovych tancu, nakoupili si
z nabidek malych ci rodinnych byznysu, odnesli si domu nadhernou
atmosferu z vedomi, ze cesky a slovensky jazyk mlade generace
tak docela nezapominaji...
Ne vzdycky jsem tihnula k tak velkemu setkani lidi na jednom miste.
Nejak mi vadila ta skrumaz lidi. Ztracela jsem v ni vlastni prozitky,
ktere vlastne prehlucelo to hemzeni naroda kdysi patriciho do
jednoho statniho svazku. Vlastne ani nevnimam to odtrzeni, protoze
se i pres oficialni dokumentky citim byt - ostatne jako mnozi
na obou stranach "tam" i tady stejne Cechoslovackou.
Slovenstina mi zni stejne domacky jako muj rodny jazyk.
Ale na co bych si zvyknout nechtela, je pokracujici fakt, ze nas
na takovem rocnim setkani ubyva. Ubyva jak Cechu, tak i Slovaku,
kteri pocituji touhu setkat se jednou rocne s ostatnimi v komunite.
A cislo pritomnych seskocilo velice rapidne dolu jeste pred
tremi lety jsme hovorili o dvou tisicich prodanych listku, letos
jiz neco malo k petistovce.
Nicmene, i tak citim vdek a obdiv ke vsem tem, kteri se na organizaci
tohoto dne podileji. Pokazde, co si pamatuji, udelali dobrou praci.
Pokazde me potesila recitace deti zde narozenych ceskym rodicum
z ceske skoly pod vedenim pani ucitelky Carkove, vzdy jsem obdivovala
zpev sboru baptistickeho kostela v Toronte, s obdivem sledovala
tanecni kroky narodopisne skupiny Moravanka, kterou leta letouci
vede Mary-Ann Honigova ( i kdyz je sama narozena v Kanade), ci
sokoly a sokolky, kterym uz zrovna neni onech -cet, atd.
Ja vim, ze ucinkujicim je svym zpusobem jedno, jestli se vystoupeni
nacvicuje pro sto nebo pro tisic lidi - vzdycky se snazi odvest
to nejlepsi; ale vice by me samotnou hralo vedomi, ze nas, kdo
mame zajem o upevnovani narodni pospolitosti a udrzovani ceske
a slovenske kultury a rodnych jazyku neubyva. Mohu ale doufat,
ze v tom rocniku pristim - petapadesatem nas bude prece
jenom vice.
Vera Kohoutova - Brampton
***