Z Prahy pres nesmrtelne
Pompeje zpet do Toronta
Vracim se do Toronta. Za tu chvili, co jsem zde nebyl se toho
hodne zmenilo. Do Toronta dorazila smrtelna choroba, ktera, jak
se zda, zase odchazi. Co se planovalo v minulem cisle jako navsteva
senatoru z Prahy a pak predstaveni Noveho divadla, to se nekonalo.
Doufejme, ze se vse vrati do normalnich koleji. Maple Leafs vypadli
ze Stanley Cupu. Mezitim probehla jedna "zbytecna" valka.
Otazkou je, jestli jsou jine valky nez zbytecne. Valka odesla,
ale nasledky zustavaji. Paranoia, ktera je vzdy spojena s vypatlanosti
bude strasit mozna celou tuto generaci. Velice casto strach vychazi
ze lzi. Mame strach ze smrti podobne jako lide v prvnim stoleti
v Pompejich, ale prave to, ze byly zniceny, je uchovalo pro vecnost.
Jako kdyby se naplnil biblicky vyrok Kdo by chtel zachovat
svuj zivot, ten jej ztrati. Mesta, ktera tehdy byla zachovana,
dnes nikdo nezna.
Kdysi jsem jel stopem po madarskem venkove a zastavil mi trabant,
v kterem sedel evangelicky farar. Rekl mi, ze se jmenuje Kyszely,
coz ukazuje na jeho slovensky (nebo cesky) puvod a ze pusobi v
Csövaru, coz znamena Ceske mesto. Pri sve jedne meditaci
prave na toto tema rekl, ze tragedie dneska je v tom, ze se clovek
nechce obetovat. Neni to chyba pouze jednotlivce. Je to chyba
i celych narodu. V techto dnech pri ceste po Evrope jsem si na
neho vzpomnel. Ale vratme se do Prahy, odkud jsem se s vami rozloucil
kratce pred velikonocemi.
***
Velikonoce a louceni s Prahou
Dosti ma den na svem trapeni. Jenze nekdy na trapeni nestaci
cely den. Tentokrat se trapeni prenesla do pozdni noci Kvetne
nedele. Nejenze problemy s pocitacem pokracovaly, ale kdyz se
konecne podarilo noviny dodelat a zacalo se s jejich posilanim,
byly tak velke, ze se nevesly do E-mailove schranky. Musela se
posilat jedna stranka po druhe. Tato demontaz vzala dalsi hodiny
casu. Tim take doslo k tomu, ze strana ctyri byla oznacena jako
strana jedna. Kdyz vse doslo do Toronta, kde Barbora trpelive
cekala u pocitace, bylo zapotrebi noviny poslat elektronickou
cestou do tiskarny. Jenze prisla dalsi pohroma. V tiskarne zmenili
heslo a v nedeli pozde vecer je v tiskarne zivo asi tak jako v
kutnohorske kostnici. Situace se zdala naprosto neresitelna. Barbora
vsak dokazala nemozne. Poslala cele noviny sobe do zamestnani
a v pondeli rano je odeslala ze zamestnani do tiskarny. Diky tomuto
genialnimu sachovemu tahu jsme byli stale ve hre a byla sance,
ze dostanete osme cislo Satellitu vcas, coz se nakonec stalo.
Konecne v pondeli v pet rano prazskeho casu bylo vse hotove a
mohl jsem uzavrit tuto kapitolu.
Mezitim Marie odjela navstivit Chudozilovovi do Basileje. Jejim
hlavnim cilem bylo muzeum v nedalekem Colmaru, kde je oltar nemeckeho
mistra Matthiase Grünewalda, ktery zde pusobil na prelomu
15. a 16. stoleti. Dalsi jeji cesta vedla do Ostravy, kde ma pribuzne
a ja pro zmenu jsem letmo navstivil Hradec Kralove, kde jsou moje
koreny.
Konecne jsem mel cas podivat se trochu po Praze. Vrcholilo finale
hokejove ligy mezi Slavii a Pardubicemi. Slavia v Edenu mela opet
vyprodano, ale oslavy se nekonaly. Pardubicim se podarilo srovnat
na 3:3 a nalada v slavistickem tymu byla na bode mrazu. Posledni
zapas finalove serie se tedy konal na Zeleny ctvrtek a ve stejnou
dobu jsme meli jiz tradicni jarni setkani z prumyslovky. Zatim
se nam to dari od roku 1997, kdy jsme se sesli poprve po triceti
letech a bylo to jako kdybychom se sesli po prazdninach. Totez
se nam dari jiz nekolik roku i se spoluzaky ze zakladni skoly.
Tam to bylo jeste vylepsene tim, ze na schuzku prisli dva ucitele.
Schuzka spoluzaku z prumyslovky vsak kolidovala se zapasem, na
ktery clovek snad cekal cely zivot. Pravda, na druholigovou Slavii
jsme vyrazeli vetsinou v malem poctu a jednim z hlavnich bojovniku
v hledisti byval Mejla Hlavsa od Plastiku. Ten z kazdeho zapasu
dokazal udelat happening. Jednou se stalo, ze za becko Jihlavy
nastoupil exslavista Micka. Po kazde, kdyz se Micka objevil na
lede Mejla zacal zpivat: "Micka, Micka" Az nejaky slavisticky
ctitel fair-play prisel za nim a jemne ho napomenul, ze Micka
je v sirsim vyberu pro reprezentaci, abychom ho neznervoznovali.
Mejla vsak hbite odpovedel, ze je mu tato skutecnost dobre znama
a ze naopak Micku timto zpusobem povzbuzuje k maximalnimu vykonu.
Tentokrat pardubicti fanousci k maximalnimu vykonu Radka Dudy
pouzivali ponekud tvrdsich vyrazu. Ale casy se meni.
Po prvni tretine byl stav rozhodujiciho sedmeho zapasu mezi Slavii
a Pardubicemi 0:0. V miste, kde jsme meli schuzku vsak nemeli
tolik popularni bedynku a tak jsme meli ja, Vaclav Cihak a Karel
Kroc rozjety dve piva ve dvou hospodach, mezi kterymi jsme pendlovali.
Po Supove brance jsme se na maly okamzik vzdalili z restaurace
cislo 1 do restaurace cislo 2 a sledovali to, co Kanadu teprve
ceka v podobe finale Stanley Cupu. Po dlouhe dobe jsem sledoval
kazde vyhozeni puku z obranneho pasma. Odvolani brankare, ale
na vitezstvi Slavie se nic nezmenilo. Prvni historicky titul byl
zde. My tri spoluzaci jsme to oslavili a vratili jsme se k ostatnim.
Kamil Vocka, ktery kdysi na dotaz, komu fandi, odpovedel, ze na
fotbal nechodi fandit, ale pouze kritizovat se opet jako v mladi
pokusil toto velke vitezstvi zlehcit. Ovsem skutecne historicke
mezniky se nedaji snizit. Na summit NATO jiz po pul roce nikdo,
krome Vaclava Havla a Sasi Vondry, nevzpomina, ale na prvni vitezstvi
Slavie v hokejove lize se bude v Edenu pamatovat jako na vitezstvi
Toronta Maple Leafs ve Stanley Cupu v roce 1967.
Opet se zjistilo, ze nektere spoluzaky nepustily zle manzelky,
ale takovy je zivot. Tentokrat ani nedoslo k tomu, ze bychom tahli
dal, do dalsi vinarny, kde si postupne jeden po druhem na chvili
schrupneme a pak pokracujeme v druznem hovoru az do prvniho vyjizdeni
rannich tramvaji. Tyto ranni navraty patrily prece jen do dob
bujneho mladi. Jednou jsme se takto dostali az za Prahu a museli
jsme cekat na prvni ranni vlak, ktery jel okolo ctvrte hodiny
a muj pritel Kozlik tehdy pronesl provokativni poznamku. "To
je zajimave, my jsme celou noc nespali a citime se tak dobre.
Zatimco tady v tom vlaku vsichni spali a tvari se jako kdyby jim
spadla zehlicka na nohu." Pracujici nas malem vyhodili z
vlaku.
Blizily se velikonoce a na Velky patek, ackoliv je to v Cechach
vsedni den, se konaly rano bohosluzby u Salvatora. Milos Rejchrt
ve svem kazani zduraznil pokriveni velkopatecni tradice, kdy krestane
meli tendenci se ztotoznit s ukrizovanym, zatimco na druhe strane
byli ti, kteri Krista krizovali. Tento sebelitostivy pristup ma
pak za nasledek antisemitismus. Ve skutecnosti jde o to, ze Kristus
zustal osamocen a my jsme vsichni soucasti kriciciho davu.
Na Velky patek vsak opet uderila zima a my jsme s Marii vysli
po ranu pouze v letnim obleceni. Byli jsme pekne promrzli a vubec
jsme nemeli chut toulat se velikonocnimi ulicemi, ktere se zaplnily
turisty, mezi nimi prevazovali vetsinou Spanele, kteri mirili
k Jezulatku. Presto vse jaro pokrocilo a bylo dal nez dnes v Torontu.
Dokonce i lanovka na Petrin jiz byla v provozu a dole na neplatici
turisty cekali dva fesni revizori a delali z teto atrakce vyhodnou
zalezitost k privatizaci. Pred padnutim do jejich sparu nas vsak
ochranil patnactidenni listek, ktery jsme si poridili po prijezdu
do Prahy za 280 Kc. Tento listek je jen o 40 Kc drazsi nez tydenni
jizdenka a je to jedna z nejlepsich investic. Prazska doprava
je totiz narozdil od dob meho mladi, naprosto spolehliva, jezdi
jako svycarske hodinky a navic se pomerne snadno s ni dostanete
vsude a rychleji nez autem.
Dvakrat jsem pouzil taxiku a po hororovych clancich o etickych
kvalitach taxikaru, jsem daval pozor, jestli jim nejde pena od
ust, ci nemaji mezi prsty plovaci blany. Nemohu vyloucit, ze se
nekde takove monstrum objevilo, ale mohu s jistotou rici, ze jsem
se s nim nesetkal ja. Dnes jiz se v Cechach tuneluje hlavne ve
velkym. Nekolik opustenych Union bank jsem videl na vlastni
oci a kdyz si vzpomenu, s jakou aroganci se treba likvidovala
restaurace Deminka, kde jsme travili cast mladi, v jejimz stinu
se mohlo v klidu a v prijemnem prostredi diskutovat a kultivovane
pojist, tak mam i po letech vztek a na druhou stranu jsem rad,
ze zustalo par oaz jako restaurace "U Vladare", kde
vedle drahych jidel pro cizince venku, je uvnitr hospudka s prijatelnymi
cenami, kam mohou i ti, co nevydelavaji desetitisice a kam mohou
zajit i treba ucitele, zdravotni sestry, socialni pracovnici,
zkratka ti, co poctive pracuji, ale jejich mesicni plat by stacil
pouze na jednu veceri pro dva v restauraci "U Maliru",
ktera je naproti. Byl vsak cas zvednout kotvy a odejet, protoze
bylo Velikonocni pondeli rano. Ulice byly skutecne prazdne jako
maloktery den v roce. I v nedeli rano potkate po Praze lidi, kteri
spechaji do kostela nebo nekam na vylet, ale tentokrat byla Praha
prazdna. Ospale pusobilo i ruzynske letiste. Velikonoce v Praze
koncily a letadlo CSA do Rima odstartovalo s nami na sve pravidelne
lince.
***
Vsechny cesty vedou do Rima
Nebylo nejhezci pocasi a tak jsme ani nevideli mesta v Rakousku
a Slovinsku, ktera bychom chteli z vysky videt. Do Rima jsme dorazili
odpoledne. Jakousi atrakci na zdejsim letisti je nadzemni draha,
ktera spojuje jednotliva letiste s nadrazim. Nemuseli jsme ani
na hlavni nadrazi, abychom se dostali do ceskeho poutniho mista
Velehrad, ktere je vzdaleno jen par metru od Vatikanu.
Toto poutni misto poskytuje utulek Cechum a Slovakum. Pravda,
jako poutni misto ma svoje omezeni. Cedulky upozornuji, ze se
netoleruji ani kratke kalhoty, ci minisukne nebo odkryta ramena
a vecerka je v pul jedenacte, ale setkate se zde s privetivym
prijetim a jelikoz nebylo italske leto, toto omezeni nam tolik
nevadilo.
Za to jsme se dovedeli vzdy pri snidani spoustu novinek. Jak a
kam se dostat kterym autobusem, co jede ke Koloseu, k Foru Romanum.
Tam jsme take druhy den vyrazili, ale hned po prijezdu nas cekalo
dalsi neprijemne prekvapeni. I v Rime jsou totiz penize dulezite.
Milionove sumy, kterymi jsme platili v roce 1998 nahradilo vsemocne
euro. (Jedno euro odpovida jednomu kanadskemu dolaru a sedesati
centum.) Nic netusic jsem vlozil svou kreditni kartu do prvniho
bankomatu a ten nam neco italsky oznamil. Po zmacknuti knofliku,
o kterem jsme predpokladali, ze je ten spravny, nam to kartu vratilo.
My vsak jsme chteli pokus zopakovat a bankomat se nam za nasi
netrpelivost pomstil a schlamstl Visa kartu jako spacek malinu.
Marne jsme poskakovali okolo, poklepavali obrazovku, mackali vsechny
ostatni knofliky. Bankomat posmesne mrkal a vyzyval dalsi posetilce,
aby vlozili sve kreditni karty dovnitr. Stale jsme vsak nevedeli,
jestli to neni mafianska praktika, jak na kobylku cizincum a jestli
nejaky sikulka po chvili nasi kreditni kartu nevydoluje, aby si
s ni pak uzival s krasnymi Italkami v podvecernim Rime. Teprve
Ital, ktery nas pozoroval z nedaleke zahradky nas uklidnil, kdyz
pred nami, nevericimi Tomasi, tam vlozil svoji kartu, ktera se
mu vratila. Po chvili prisla nejaka slecna. I ona tam vlozila
svou kartu. Podle jeji reakce se da soudit, ze rekla sproste slovo
a odesla bez penez a jelikoz automat nepokousela dvakrat, ani
ona neprisla o svou kartu.
Od tohoto okamziku nam bylo jasne jedno pravidlo: "Nepokousej
s kreditni kartou jeden bankomat dvakrat". Nutno rici, ze
o dva dny pozdeji jsem potkal jeste duverivejsi osobu. Nejakeho
Anglicana, ktereho postihl stejny osud, ale ten narozdil ode mne
pouzil trikrat spatny PIN a to by snad nevydrzelo ani kanadske
zarizeni, ktere neni tak podezirave jako jsou podobna zarizeni
na jihu Evropy.
Nebudu unavovat popisovanim rimskych pamatek, opisovanim ruznych
pruvodcu. Historie tu dycha na kazdem kroku. Za jediny den toho
muzete videt tolik, ze to nelze absorbovat. Stoleti se tu prekryvaji.
Pod relativne stredovekym kostelem muzete spatrit hrob svateho
Cyrila, u ktereho je vedle cedulky FOTOGRAFOVANI ZAKAZANO i pametni
deska OD VERNYCH MORAVANU. A pod touto casti z devateho stoleti,
najdete jeste jedno patro a to ze stoleti pateho. Ve stredu odpoledne
jsme vsak jiz Vecne mesto opousteli. Presto jsme v rychlosti stacili
navstivit Sixtinskou kapli ve Vatikanskem muzeu a Rafaelovy fresky.
Ticho na tomto posvatnem miste pouze rusily blesky fotoaparatu
a hlas z amplionu rikajici italsky, anglicky, nemecky a polsky,
ze je zde zakazano fotografovat a filmovat.
Take jsme se dovedeli, ze kdyz dva delaji totez, neni to totez.
Dvoji ceny, ktere se zdaly tak nemoralni v Ceske republice, zde
existuji temer ve vsech muzeich a galeriich. Jenze zde se vas
ptaji, jestli jste ze zeme Evropske unie. Neni divu, ze se navstevnici
z Cech nemohou dockat az budou mit take slevu.
***
Videt Neapol a zemrit
Po dvou hodinach jizdy jsme dorazili do Neapole. Jiz v Praze jsme
byli varovani pred neapolskym dobrodruzstvim a hned u nadrazi,
jsme se museli propletat mezi prodavaci mobilnich telefonu a videokamer.
Vse zcela jiste ziskane poctivou praci. V tu chvili jsem netusil,
ze za par dnu bude nekdo nabizet timto zpusobem i muj digitalni
fotoaparat. Prodirali jsme se timto zastupem sveraznych obchodniku
az do hotelu Bellini. Kupodivu jsme ho po chvili nalezli. Za 67
euro, coz je asi sto dolaru, jsme dostali jakysi dvoupatrovy pokoj,
kde dole byla sprcha a nad ni postel. Okno se v mistnosti dalo
pouze tusit. Ze sprchy voda spise kapala nez tryskala proudem,
ale nestezovali jsme si. Byli jsme v historickem centru historickeho
mesta, kde jsme mohli videt v kostelech obrazy starych mistru.
Byli jsme v meste pod Vesuvem, v meste nedaleko Pompeji, kam jsme
meli namireno. Nikdo nas neokradl a druhy den jsme se jiz pohybovali
po Neapoli a oblibili si jednu restauraci s pizzou. Narozdil od
Rima, zde bylo i levne.
***
Nesmrtelne Pompeje
Nasim hlavnim cilem vsak byly Pompeje. Desetitisicove mesto, ktere
bylo zniceno vybuchem Vesuvu v roce 79 naseho letopoctu.
Na nadrazi v Neapoli byl ponekud zmatek. Je pomerne lehke nalezt
mensi nadrazi, odkud odjizdi lokalky do Pompeji. Problem je ale
v tom, ze jsou tam dve stanice a do kazde jezdi jiny vlak. Jak
jsme se pozdeji dovedeli, jedna lokalka objizdi Pompeje ze severu
a druha z jihu. Navic v Italii malokdy jezdi vlaky tak, jak maji.
Bud se stavkuje nebo je zde nejaky technicky problem. Mnoho mistnich
trati je jednokolejnych. Tam, kde je luxus dvou koleji, vlaky
jezdi zasadne, jako auta v Anglii, vlevo. Jelikoz je nejista i
ucast vlakoveho pruvodciho, musite si listky cvaknout hned na
nadrazi sami. Kdyz prijde pruvodci, tvari se velice dulezite a
pak vam jizdenku cvakne jeste jednou.
Pri ceste do Pompeji, pokud si sednete vlevo, pak vidite 1281
metru vysoky Vesuv, pokud vpravo, tak mate krasny vyhled na more.
Zhruba po pul hodine jste na miste. Vesuv bouril v poslednich
dvou tisicich letech asi stokrat, ale pouze trikrat, a to v letech
1631, 1794 a 1944 zpusobil vaznejsi skody. V dobe sveho zniceni
bylo mesto jiz tisic let stare. Vetsinou ze sedesati procent zde
zili svobodni lide, ale existovala zde i pocetna skupina otroku.
Vyhodna geograficka pozice na brehu more umoznovala cily obchodni
ruch. Byly zde pohanske chramy, anticke divadlo, trhy. Neuveritelne
je, jak byly ulice rovne, v nekterych domech se zachovaly krasne
a dokonale fresky s ruznymi namety. Vetsinu z nich vsak nenaleznete
zde, ale v archeologickem muzeu v Neapoli. Tam take za zeleznymi
mrizemi, muzete videt namety plne erotiky. Je zajimave sledovat
propletani sexu a nabozenstvi. Toto podivne propojeni je az neuveritelne
podobne obrazum a soskam, ktere jsem videl v Mexiku. Bohove s
obrovskym penisem zde dokazuji svoji moc nad lidmi i zviraty.
Prave zde mame moznost uvedomit si, ze soucasne zbozsteni playboye
neni nic noveho pod sluncem. Skutecnosti je, ze tyto kresby
nejsou caste, spise okrajove a rozhodne neprevladaji.
V Pompejich nas zaujme mnozstvi zkamenelin lidi. Pry jich je az
pet tisic. Presneji receno, jedna se o postavy, ktere byly rekonstruovany,
kdyz do dutiny po jejich tele, byl vlit beton. Velice casto se
zachovala i kostra. Muzeme videt matku, jak pevne svira dite a
ani smrt je nerozloucila. Psa, ktery jiz nestacil utect prirodni
pohrome. Nejedna se o nejakeho slechteneho pudla, ale o pekneho
vlcaka, ne-li vlka. Drama Pompeji vstoupilo jak do literatury,
tak i do filmu. Neni divu, ze prave skupina Pink Floyd
zde natocila jeden ze svych legendarnich koncertu.
Po chvili privyknete tomuto prostredi. Nedivate se na mesto jako
na davnou minulost. Jen obcas vas neco prekvapi, tu malba, tu
zachovalost obydli. Priznam se, ze bych mohl cele hodiny chodit
po meste, z ktereho jiz pred dvema tisici lety vyprchal zivot
a jsem rad, ze tato pamatka je (byt za deset euro) pristupna lidem.
Ne jenom tem vyvolenym (odbornikum), protoze clovek musi nadechnout
tu atmosferu. Spravne by si mel cele mesto zapamatovat. Znat kazdy
dum, kazdou ulicku. Jenze na to neni cas. Nemame totiz cas osahavat
si veci, pamatky, nemame cas si je zamilovat. Kdybychom si je
totiz zamilovali, nemohli bychom je nicit a nejvetsim nepritelem
Pompeji je,po Vesuvu, prave clovek. Kdesi jsem cetl, ze i na toto
misto, ktere odolalo sopce, padaly v dobe druhe svetove valky
bomby. I my jsme museli hodinu pred zapadem slunce Pompeje opustit
a vratit se do Neapoli.
Meli jsme jeste jeden den pred sebou, ktery jsme zakoncili prave
v archeologickem muzeu. Kdyz jsme vysli ven, zbyvalo jen par hodin
do odjezdu. Uzkymi ulickami v Neapoli, ktere by jinde byly vyhrazene
pouze pro chodce a ktere maji oznaceni vetsinou jako jednosmerky,
projizdeji motocykly plnou rychlosti obema smery. Na malych skutrech
muzeme spatrit, jak deti skolou povinne (nejmladsiho na miniskutru
bych tipoval na devet let), tak babicky. Svizne zde projizdeji
automobily a k memu uzasu se objevil i maly autobus. Ten jediny
jel vzdy spravnym smerem. Cekat zde na taxika bych vsak povazoval
za blahove. Za to pred muzeem jich byla pekna rada.
Nasadili jsme tedy gumy. (Starsi cesky vyraz pro to, kdyz
nekdo pouzil taxisluzby, pozn. red.) a dojeli do slavneho hotelu
Bellini, kde jsme meli zavazadla. Zde nas ujistili, ze jsme nevratili
klice. Po tom, co v tomto hotelu jaksi netekla tepla voda a studena
pouze kapala, cisty rucnik byl az na druhy pokus a zavazadla se
mohla nechat do odpoledne jen za cenu peti euro, jsem ocekaval
dalsi obezlicku. Presvedcen o tom, ze klice jsem vratil, jsem
svoji jistotou naprosto odzbrojil vratneho Alessandra. Ten mne
po chvili nejiste propustil. Kdyz jsem odchazel, tak jsem si pro
jistotu jeste placnul na vsech osm kapes u kalhot. Neco tam prece
jen bylo. Hrabl jsem do teto kapsy a ejhle, byly to klice od pokoje
cislo jedna. Alessandro nade mnou vyhral a ja opoustel hotel Bellini
s omluvou.
Dole cekajici ridic taxiku zatim zamanevroval do jakehosi prujezdu,
aby v ulicce, ktera by se dala merit na centimetry mohla projizdet
auta obema smery. Pokud by tento ridic s kvalitami Michaela Schumachera
jel po hlavni ulici, nemohl bych se zlobit. Ukazal se vsak jako
profesional. Neuveritelnou rychlosti nas provezl nejuzsimi ulickami,
nejkratsi cestou az do pristavu. Pouze jednou zaskripali brzdy,
kdyz v jednosmerce proti nam vyrazil v plne rychlosti nejaky mercedes.
Nas pilot pouze pronesl neco, co znelo jako "Superidiot".
Kdyz jsme dojeli na misto, ukazoval jeho meric, podle meho mineni,
dvacet euro. Za tuto sluzbu mne to nepripadalo mnoho. On mne vsak
ujistil, ze je to cena v lirach, ktera odpovida sume dvanacti
euro. "Kdyz date vic, nebudu se zlobit." Nechal jsem
to na patnacti a myslim si, ze jsme byli oba spokojeni.
***
Lod do Palerma
Temer na vsech mapach je spojeni lodi z Neapoli do Palerma. Toto
spojeni muzete nalezt i na internetu. Prijedete-li do Neapoli,
v informacich na nadrazi vsak o nem nikdo nevi. Poslou vas do
dalsich informaci a tam vam daji pet moznych spojeni. Kdyz se
jich vsak zeptate, odkud to odjizdi, tak vam reknou, ze ze ctvrteho
nastupiste. Zduraznite, ze chcete jet lodi. Na to vam informator
sdeli, ze cely vlak prece nalozi na lod. Nakonec se nam tedy podarilo
zjistit, ze do pristavu jede autobus R-2. Kdyz se vsak zeptate,
kde autobus R-2 jezdi, ukazi vam na druhy konec namesti. Kdyz
tam dojdete a ptate se, kde to stoji, poslou vas zpatky. Nejsou
to tak zcela mylne informace, jak jsme pozdeji zjistili. Konecne
jsme totiz autobus R-2 uvideli stat vedle autobusu C-5. Proc maji
autobusy v Neapoli cisla i pismena, to jsme nezjistili, ale kdyz
jsme nasedli do autobusu, objasnila se zahada, proc nam Neapolane
po kazde ukazovali neco jineho. Autobus totiz nejprve objel namesti
a nekolikrat zastavil, pak jeste jednou zastavil na nastupisti
deset metru od mista, kde jsme nastoupili. Nakonec nas odvezl
do pristavu, kde jsme koupili listky na lod. Jelikoz v Italii
maji temer kazdy tyden svatek, i my jsme dvakrat byli postizeni
touto katastrofou, protoze na lodi nebyly volne kajuty. Druhy
den se prece jen dve mista nasla. Jenze zvlast pro muze a zvlast
pro zeny. Nakonec jsme zjistili, ze to neni tak spatne reseni.
Marie mela tiche spolecnice, ktere nechrapaly a ja byl zas v kabine
s Italem, ktery neumel jinak nez italsky. Kdyz jsem se ho chtel
zeptat, jestli se chce osprchovat, odpovedel mi: "To je sprcha".
S timto vysvetlenim jsem byl naprosto spokojen. Osprchoval jsem
se a ulehl jsem k spanku. Jestli jsem ho rusil chrapanim, nevim.
Vim s jistotou, ze by mi stejnak nedokazal svoji nespokojenost
sdelit. Rano jsme se rozesli s pozdravem "Ciao!"
V palermske pristavu nas uvitala Marjolein. Je to Holandanka,
ktera zde zije nekolik let. V rozpadle ctvrti stareho Palerma
si pronajala krasny velky byt. Marjolein je dobra podnikatelka
a umelkyne. Cast bytu pronajima, takze ji to vystaci na zivobyti
a nyni koupila svuj vlastni byt, par metru od toho predchoziho,
ktery renovuje za pomoci svych tuniskych pratel. Ti zase k zednicine
pribrali dalsi zamestnani. Ze stare garaze udelali levnou restauraci.
Ryby jsou zde skutecne pochoutkou cislo jedna. Do Tunisu jiz ze
Sicilie neni daleko a tak Marjolein tam bude mit tento mesic vystavu.
Neda se rici, ze by Palermo bylo klidne mesto. O klidu snad svedci
jen pomnik obetem mafie. Jednim ze skvostu je katedrala z 12.
stoleti nad mestem v Monrealu, obklopena klasterem. Rozhodli jsme
se, ze tuto horu pokorime mestskou dopravou. Tentokrat jsem vzal
s sebou i digitalni fotoaparat, abych se o krasy Palerma podelil
se ctenari Satellitu. Umysl to byl dobry. Ale jak rikala moje
matka, kdyz jsme s necim neuspeli, "Cesta do pekel je dlazdena
dobrymi umysly". Mela pravdu. Na stanici autobusu nas starsi
muz ujistil, ze muzeme pouzit nejen autobus 387, ale i preplneny
autobus 307. Pri tom v tlacenici dukladne prohmatal muj batoh
a kdyz jsme dorazili do mista, ktere je oslavou krestanske etiky,
zjistil jsem, ze muj digitalni fotoaparat jiz v batohu neni. V
tu dobu se jiz nekde pobliz nadrazi prodaval za smesnych patnact
euro. Mozna ho dotycny nabizel i se zarukou, ale bez nabijecky,
kterou jsem si privezl na pamatku zpet do Toronta. Bez ni vydrzi
fungovat jeste ctyricet minut.
Po teto zkusenosti jsme se odvratili od hrisneho materialismu
a zahledeli jeste vice k vecnosti. Zvlastnosti Palerma jsou totiz
katakomby, kam se koncem 19. stoleti ukladali mumifikovani neboztici.
Tyto katakomby byly o padesat let pozdeji tak popularni, ze se
zde pry konaly i nedelni odpoledni pikniky. Pravda dnes nabalzamovani
neboztici vypadaji spise komicky. Cim byli vice vyfesakovani,
tim vzhledem k smrti vypadaji smesneji. Na prsou maji vetsinou
cedulku s jmenem, ktere nosili za ziva. Chteli se zachovat pro
vecnost. Ted jsou zcvrkli a vetsinou zkazene zuby ostre kontrastuji
s krasnymi zuby dustojnych zkamenelin z Pompeji.
Vysli jsme opet do palermskych ulic. Byl cas ukoncit tuto cestu
a jeste trochu si odpocinout nez se navratim zpet do Toronta.
***
Slunce a Cefalu
Znelo to jako kycove vypraveni. Osmdesat kilometru od Palerma
je mesto, kde je krasne ciste modre more, katedrala a plaze. Toto
mesto je tak krasne, ze zde behem leta nesezenete nocleh. Ceny
jsou zde tak vysoke, ze se nedoplatite. Jeli jsme se tedy do tohoto
mesta podivat. Kdyz jsme se zeptali na nadrazi, kde tu je plaz,
ukazali k mori a rekli vsude. Sesli jsme tedy dolu, a hle vsude
byla plaz s krasnou cistou vodou. Jen lidi pomalu. Rekli jsme
si, ze koncem dubna je to zde prazdne, protoze voda je chladna.
Presto jsme do ni vlezli. Voda vsak chladna nebyla. Zkratka nebyla
jeste sezona. Zeptali jsme se, jestli bychom zde dostali nocleh.
Nejlevnejsi byl v jednom klastere. Za padesat euro jsme zde zustali
az do meho odjezdu. Klid nam vsak narusilo prvomajove volno, ktere
prazdne plaze zcela zaplnilo a v podvecer zmenilo v neuveritelny
chliv.
***
Cesta zpet s bumazkou i bez ni
V Cefalu se nam libilo a tak jsem se rozhodl jet do Rima primo
z tohoto mista. Zpatky jsem jiz nejel bohuzel lodi, ale opet italskou
zeleznici. Prestoze vsude je napis, ze zamestnanec u okynka hovori
anglicky a nemecky, ve skutecnosti jsem se s Italem hovoricim
anglicky ci nemecky na Sicilii nesetkal a jen diky tomu, ze Marie
umi castecne italsky, byli jsme se schopni domluvit i v teto instituci.
Praktiky u pokladen jsou ponekud zvlastni. Kdyz vas listek stoji
sedm euro a platite desetieurovou bankovkou, pozada vas muz za
prepazkou o dalsi bankovku a pak vam vrati hrst drobnych. Kdyz
jste s touto sumou nespokojeni, prilozi k jizdence jeste zpatecni
listek a sumu upresni.
Vlak z Palerma do Rima jel pres Cefalu. Pro jistotu jsme se zeptali,
jestli mohu pristoupit az tam. Bylo nam sdeleno, ze je to teoreticky
mozne, ale ze se musi dat pisemna zadost. Pokud misto nebude obsazeno
pri odjezdu z Palerma, bude znovu prodano. Vyplnili jsme tedy
tuto zadost. V den odjezdu vsak prijizdelz vlaky na Sicilii s
nekolikahodinovym zpozdenim a tak jsem byl nakonec rad, kdyz jsem
se do precpaneho vlaku v Cefalu dostal. Zadna bumazka pochopitelne
nebyla zapotrebi. Do luzkoveho vlaku jsem mel prestoupit v San
Giovani. Tam jsem dorazil kupodivu vcas. Kdyz jsem vsak chtel
vstoupit do sveho kupe, zazil jsem opet scenu, ktera patrila do
dilny italskych neorealistu. Zamilovana divka se svym pritelem
ohodnotila pruvodciho vlaku jako bastarda. Tento se ji pozdeji
odvdecil tim, ze ji a jejimu priteli pridelil samostatne kupe.
Tentokrat jsem y toho profitoval i ja. Zustal jsem sam. Po pul
hodine se vlak dal prece jen do pohybu a ja trnul pri kazdem zastaveni,
jak bude narustat casova ztrata a jestli stihnu letadlo z Rima
do Prahy. Stihl jsem.
Na letisti mi vsak s omluvou rekli, ze mi nemohou dat palubni
listek z Prahy do Toronta. Jeste jsem netusil, ze mym cestovnim
trampotam neni zdaleka konec.
V Praze jsem pochopil, proc jsem palubni listek do Toronta nedostal.
Spoj Praha-Toronto byl totiz zrusen. Musel jsem letet s British
Airways pres Londyn. Nebyl jsem z toho nadsen. Jednak se tim let
protahl a pak isto usmevavych ceskych letusek, jsou Anglicanky,
prisne a komisni. Misto hojnosti ceskeho piva ci Müllera
Thurgau je pouze jedna sklenicka kalifornskeho Chardonnay a pokud
chcete neco koupit na palube letadla, tak je to drazsi nez kdyz
to koupite v Torontu. Navic jsem nemel jistotu, ze se mnou bude
putovat moje zavazadlo z Rima. Umisteni v prvni tride z Prahy
do Londyna bylo jen slabou naplasti.
Jestlize jsem se jiz zminil o hysterii, tak vrcholem zazitku bylo
londynske letiste Heathrow. Vsude ostnate draty a vojaci. Jedna
kontrola, za druhou. Rusove, kteri leteli se mnou a kteri byli
odbaveni v Praze, byli podrobeni vyslechu. Komisni policajtka
zkoumala fotografie v pasech a jestli pasy nejsou padelane. Takhle
jsem to zazil naposledy u bulharskych pohranicniku v dobach nejtvrdsi
totality.
Zavazadlo pochopitelne do Toronta nedorazilo a cekam na nej dosud.
A zde bych mel jedinou pripominku k CSA. Je naprosto v poradku
a normalni, ze nedelni let do Toronta byl zrusen. Totez se stalo
studentum, kteri byli se mnou v letadle a cestovali s KLM. Pred
letem jsem vsak upozornoval, ze v Praze neni pri tomto spoji dost
casu a ze pri stejne ceste do Florencie jsem musel chodit tyden
po Florencii pouze v trenyrkach. Zadal jsem jestli bych mohl letet
drivejsim letadlem z Rima. Neslo to. Letos se situace opakovala.
Kdyz mi ujel autobus z letiste, vzal jsem to jako tecku za cestovnimi
trampotami, kterych letos bylo pomerne dost, ale jak jsem napsal
jiz posledne, pokud jsou problemy, tak se musi resit. Kdyby trvala
mlha na severu Sicilie o par hodin dele, nestihl bych ani to prve
letadlo z Rima do Prahy a asi bych byl stal na Apeninskem poloostrovu.
Nemam si tedy na co stezovat.
Jiz z Toronta Ales Brezina
***