Jakubisko ocima Jakubiska
Nejen filmy Jana Nemce v osmdesatych letech, ale i filmy Juraje
Jakubiska se objevily nedavno v Toronte. Frederico Fellini pouze
jednou v zivote venoval obsahle interview dilu jineho rezisera
a tim byl prave Juraj Jakubisko. Divaci v Toronte vsak nevideli
film Zbehovia a putnici. Jedna se o tri pribehy. Prvni
je o zbehovi z prvni svetove valky. Druhy je o tom, jak si lide
omlouvali svoje chovani v druhe svetove valce a treti je vize
cloveka po treti svetove valce.
Po filmu Mame NATO jsem chtel udelat rozhovor s Vitem
Janeckem. Nejak jsme se po promitani nesetkali, ale misto toho
jsem potkal festivaloveho poutnika Juraje Jakubiska a jelikoz
byla chvilka volna snazil jsem se mu polozit par otazek, ale skoro
nebylo potreba. Juraj Jakubisko vypravel sam
ABE: Nedavno jsme meli moznost videt vase filmy v Toronte,
ted mate retrospektivu zde v Plzni, jak byste zhodnotil tento
festival?
JJ: Ani jsem nevedel, ze to bezelo v Toronte. Byl jsem kdysi
na festivalu v Montrealu, ale do Toronta jsem se podival jiz bez
filmu. Byla tam urcita nevrazivost mezi festivaly. Jak bych hodnotil
tento festival? To je s odstupem casu velmi slozite. Vzdycky jsem
tvrdil, ze jestli existuje nejake peklo pro rezisera, tak je to
velka mistnost a certi mu tam promitaji jeho stare filmy. Nic
uz nemuzete menit, nic vylepsit, je to stejne, jako kdyz jste
ho udelal. Cas se meni, vse se promenuje, ale film je stale stejny.
Kdyz delate divadlo, tak muzete predstaveni od predstaveni vse
aktualizovat. Ja jsem pochopitelne se vsemi svymi filmy nespokojeny
a beru jako peklo, kdyz je musim znovu videt. Vyjimkou je pouze
jeden a to jsou Zbehove a poutnici. Celovecerni film, kde
jsem chtel kazdou povidku delat jinak. Prvni byla z prvni svetove
valky, druha z druhe, treti po treti svetove valce takova science-fiction.
Film byl delan s naivnim baladickym pohledem. Delal jsem si dokonce
sam kameru. Pri tom jsem zapasil sam s sebou. Kamera mela deset
kilo, k tomu jeste tezka baterka. Dohromady to melo 45 kg a ja
mel 40 kg. Kdyz jsem udelal prvni povidku prisli za mnou reditel
a zastupce kameramanu a vysvetlovali mi, ze takto se to nedela,
ze prilis hybam kamerou. Tehdy byl film velice strnuly a vse se
filmovalo ze stativu. Ja jsem si najednou dovolil behat s kamerou,
utikat s herci. Rikali mi: "Jak to muzes delat, vzdyt vyzenes
divaky z kina, protoze je bude bolet hlava. Diky tomu se da na
to divat ted, protoze to neni zakonzervovane. Ten film ma ten
spravny rytmus. Ta naivita zpusobila to, ze to je jediny film,
ktery bych nechtel menit, protoze bych to pokazil. Do scenare
jsem napsal takove fantasticke veci, ze vsichni rikali, ze se
to neda natocit. Nakonec jsme vzali takovy maly autobus, dva herce,
ja jsem byl kameramanem a reziserem. Ridic delal zvukare, osvetlovac
byl zaroven pyrotechnikem. Hledali jsme spalenou zem a nasli jsem
ji na Mostecku. Krajina jako po svetove valce. Najednou jsme objevili
vetrny mlyn. Scenar jsem psal podle toho, co jsem nasel az na
miste. Byla tam spousta napadu, ktere se normalne nedaly vymylset,
protoze je prinesl zivot. A to se tyka i tak trosku Kristovych
let. Tehdy jsme prisli do Prahy, osumele, podivne. Kolem Prasne
brany jezdily motorky s privesnym vozikem. I kdybych to mozna
dnes udelal lepsi, tak bych dnes litoval, ze tu atmosferu nelze
rekonstruovat. Navic to byl pribeh o maliri ve veku, kdy iluze
ztraceji dech. Zaroven je to doba, kdy clovek prestava byt ditetem
a stava se dospelym. Jsou tam dve postavy. Malir, protoze jsem
i ja studoval malirstvi a druhy byl pilotem. Jeden, ktery leta
ve svych snech a druhy skutecne. Byl to vlastne muj rozhovor se
sebou. Chtel jsem, aby film byl malirsky a graficky. Udelali jsme
jej tak, aby byl zrnity a s velkym kontrastem. Slo o jakousi deformaci
filmoveho materialu. To by se s dnesnimi materialy nedalo udelat.
ABE: Vystudoval jste malirstvi, nejste sam, tech reziseru,
kteri prosli touto cestou je vic, napriklad Antonioni, co vam
to dalo?
JJ: Film je obrazove umeni, zatimco divadlo je socharstvi,
protoze se jedna o trojrozmerny prostor. Film je experimentalni
imaginace. Vyuzil jsem toho a vplul jsem jako stika do rybnika
a diky tomu se mi velice lehce pracovalo. Stale maluji. Mam takove
silne diare, do kterych si vlastne kreslim scenar. Vetsinou si
vse dopredu nakreslim. Nekdy mne lide rikaji, abych uz netocil,
ale udelal animovany film. Tim, ze mam vse nakreslene, mam hotovy
prvni film. Ze scenare ho promenim na obrazky. Kdyz tocim film,
tak uz tvorim druhou verzi.
ABE: Co rikate tomu, ze ze skol mizi figuralni kresba?
JJ: Kdyz jsem chodil do skoly, tak vrcholem byla nejen portretni,
ale i figuralni tvorba. Diky tomu jsem ziskal i vztah k zene jako
k necemu estetickemu, co je dulezite pro film. Se soucasnym vyvojem
mam trochu potize. Jako vytvarnik chci ukazovat nejen grafiku,
ale i oleje. Chci ukazat take techniku, kdy musim stat u platna
i nekolik mesicu, abych to detailne udelal. Hodne jsem nad tim
premyslel. On je to syndrom doby. Udelat dokonaly portret bylo
umenim. Dnes mohu udelat vasi fotografii, dat ji do pocitace,
zvolim urcity program - perovku, akvarel - vyjde vam presnejsi
vysledek, ktery pak muzete zdeformovat. Mnozi si to takto ulehcuji.
Jedna se o urcitou fotografii, ktera ma charakter kresby. A najednou
vsichni premysleji, jak jit proti pocitacum a jak tam vlozit
lidsky element. Na to je zapotrebi mit vyhraneny zpusob stylizace,
abyste tvoril neco jineho nez to, co dela pocitac. Takze umelci
zacinaji tvorit abstraktne, aby tam byly videt znaky stetce, aby
to nikdo nemohl zamenovat za vytvor stroje. Ja se snazim malovat
renesancni technikou tak, ze by to stroj nikdy nemohl udelat.
Popripade mohl, ale musel bych to napred udelat ja, protoze to
ma zvlastni napad. Mnozi maliri pouzivaji kolaze. Pouzivaji neco,
ale daji to do jine souvislosti, daji tomu jinou myslenku. Pracuji
s materialem, jako ja kdyz pracuji se slovem, ktere se sklada
s pismenek. Predstavte si, ze jak krasne, tak osklive knihy se
skladaji z toho, ze se pouzivaji stejna pismenka, ale v jine kombinaci.
ABE: Mate pocit, ze tato doba vytlacuje ze zivota pribeh?
JJ: U malire nejsou nejdulezitejsi ruce, ale oci a fantazie.
Fellini napriklad nenavidel videa. Tvrdil, ze Italove si kupuji
videa jen kvuli tomu, aby si mohli doma promitat pornofilmy. Tvrdil,
ze nepotrebuje video, protoze kino je kino. Mel nazor, ze kdyz
se dotyka materialu, ze do nej vklada energii. Neveril nicemu,
co bylo schovane v nejakych cislech, co bylo nejak digitalizovano.
Myslim si, ze kdyby dnes zil a videl, co se da delat s pocitaci
- hudba, obrazy - tak by se spojil s televizi. Kdysi kdyz vznikl
film, tak se rikalo, ze divadlo zanikne, ale divadlo naslo svou
vlastni cestu. Vznikem televize poklesla navstevnost kin. Ovsem
doslo k jakesi symbioze, zvetsila se obrazovka, zmenil se format,
zkvalitnil se zvuk a najednou se objevila dalsi vyhoda: triky
nemaji limit, neni zde strop. Vy muzete jednu vec kopirovat treba
tisickrat, ale kvalita se nezmeni.
ABE: Nebyla to prirozena ochrana proti tomu, aby tech triku
nebylo prilis
JJ: Museli jsme namahat vice fantazii, ale tato digitalni
technika by mu pomohla tuto fantazii jeste vice rozvinout. Fellini
behem jednoho zivot dokazal dojit od italskeho neorealismu k mistrovske
abstrakci. Dokazal byt stale mlady a proto prinasel do filmu nove
mysleni.
ABE: K velikanum svetoveho filmu patril nejen Fellini, ale
treba i Tarkovskij a Bergman. Jaky meli na vas vliv?
JJ: Kdyz jsem chodil do skoly, tak jsem necitil v sobe Felliniho,
ale identifikoval jsem se vic treba s Antonionim. Byli to tri
velci Italove, ve skutecnosti jako tri musketyri byli ctyri: Fellini,
Antonioni, Pasolini a Visconti. Zatimco Tarkovskij byl osamely
bezec. Kdyz natocil Stalkera, tak prisel s tim, ze by ho
natocil zcela jinak, ze tam mel dat vic sve fantazie a oni mu
rekli, tak to tak natoc a on udelal cely film znovu. Do toho vlozil
svoje duchovno, to co Rusove v sobe maji. Je to takovy duchovni
pohled na svet. Je to nesdelitelne. Stal se autorem a to je dulezite.
Reziseri se totiz deli na interprety a autory. Autori pak delaji
umelecke pociny potahuji ten film dale, zatimco interpreti pak
delaji remeslo. Autorem byl i Bergman. Ten se take zamyslel nad
svetem. Nad svetem zen, nad sebou samym, dokazal do toho zabudovat
svedske kulturni dedictvi a pokousel se o radu veci. Samozrejme
ne vsechny jeho veci byly zdarile. V sedesatych letech natocil
film a co vsechny ty zeny. Vsichni novinari si mysleli,
ze se jedna o svedsky humor, kteremu nerozumeli. Jenze pak prisli
svedsti novinari, kteri rikali: "To neni svedsky humor, ale
humor Bergmanuv." Samozrejme, ze vsichni tito velikani pocinaje
Godardem, pres Pasoliniho, Felliniho atd., posunuli kinematografii
o kus dale. Kdyz jsem studoval tak okrajovym zanrem byl horor,
to bylo neco pro sluzky. Najednou prisel Hitchcock a z tohoto
okrajoveho zanru udelal mistrovske dilo. Tyto osobnosti, ja jim
rikam mesiasi filmu jsou nesmirne duleziti, protoze jejich zpusoby
prijima nova generace aniz by si to uvedomovala. Neexistuje totiz
navod, jak udelat dobry film, ktery by kinematografii posunul
dal. Existuje rada navodu, jak udelat spatny film.
ABE: Co pro vas znamena vira, vychazite z recko-katolicke tradice?
JJ: Prisel jsem z vesnice a tento vliv zde je. V mych prvnich
filmech se jedna o hru s ikonami, kterym jsem daval smysl, ale
nesmysl. Co mi zustalo je pocit zazraku, ze existuje v zivote
zazrak. Prvni filmy byly o nasem stesti. Sli jsme vsak dale a
rikali jsme si, co je to stesti. Zjistili jsme, ze stesti znamena
svobodu. Svoboda je nejvetsim stestim. My jsme ji nemeli, prave
proto jsme po ni tolik touzili. Pak jsme zacali delat filmy o
svobode. A tim jsme se dostali do konfliktu s totalitou.
ABE: Pro vas je tedy vira cestou ke svobode?
JJ: Vira byla kdysi nabozenskeho charakteru. Jako dite jsem
ji chapal jako navod ke konani dobrych veci. Tato vira se pretavila
v hledani smyslu zivota. Kdyby lide ztratili viru, ze zivot ma
smysl, ze vylepsi lidsky zivot, aby pomohli jinym lidem , aby
obohatili tento svet, pak by se zapalovali vsichni mladi lide,
protoze by nemeli nadeji a perspektivu. Vira, ze je dulezite,
abychom byli na tomto svete, abychom si ho chranili, vznikla z
teto naivni detske nabozenske viry, tato vira se stala motorem
mych filmu a hlavne toho posledniho.
***
Epilog
Byl cas odejit. Vratit se do Prahy. Teple pocasi bylo nahle
pryc dokonce se nekolikrat po ranu objevil snih. Vypujceny pocitac
stale stavkoval. Tezko se daval do pohybu. Davam za pravdu Fellinimu,
nejradeji se jim vyhnout. Jenze uz v tom litame.
U optika v Jugmannove ulici jsme dostali pekne nove bryle a o
Velikonocich se bude menit mesic. Asi se zmeni i pocasi. Snad
do te doby budou hotove noviny. Pokud ano bude to znamenat, ze
jsem vyresil i ten zatim posledni problem. Nechci rikat, ze sam.
V Praze mi pomohla Marie s korekturami. Daniel s obrazky. Honza
s posilanim novin elektronickou cestou. V Toronte pak Barbora
s Ivanem. Jindy do celeho procesu zapracuji vetsinou jen Evu pri
korekturach. Pokud tedy tyto noviny dostanete vcas, tak je to
take diky jim. Pokud ne tak, je to zpusobeno tim, ze nektere problemy
prece jen pri nejlepsi snaze vyresit nelze.
Z predvelikonocni Prahy vas zdravi do povelikonocniho Toronta
Ales Brezina a Maria Gabankova
***