Chvala zvedavcum
Zacalo to zcela nevinne: V jiznich Cechach jsou povodne. Jizni
Cechy jsou pro lidi v Praze vzdalenym pojmem. Nepripustili si,
ze by je to mohlo ohrozit. Vzdyt mezi Prahou a Ceskym Krumlovem
je rada prehrad a vzdalenost 208 km. Ani pan primator to nebral
vazne. Odhadl to na "dvacetiletou" vodu. Jak se vsak
voda blizila ku Praze, zvysoval se i vodni koeficient. Za chvili
to jiz byla voda "padesatileta", pak dokonce "stoleta".
Zastavilo se to nekde u cisla 150 a nekde se hovorilo i o tisicovce.
Evakuovaly se vesnice, mesta. Doslo i na Prahu. Mizely jistoty
i symboly jistot. Pod vodou se schovala nejen prazska Kampa, ba
ani prazske metro neodolalo.
Clovek za morem mohl jen bezmocne prihlizet zpravam v BBC. Nutno
rici, ze tentokrat narozdil od "utajovanych" povodni
v roce 1997 byly zpravy z Prahy na prvnim miste. Nejen z Prahy,
ale i z ostatnich mist. Z Pisku, Pasova, z Rezna z Vidne, z Usti
nad Labem, z Bratislavy. Pozdeji z Drazdan a Magdeburku. Dokonce
byly lepsi v BBC nez z Deutsche Welle, kde se snazili zachovat
jaksi svetovy nadhled a hovorili vice o Afganistanu nez o stredni
Evrope. Vynikajici bylo zpravodajstvi Ceskeho rozhlasu Radiozurnalu.
Na internetu jsme mohli videt i Ceskou televizi.
Presto jedna vec mne zarazila. Stalo se az folklorem, ze vsichni
komentatori, reporteri, pracovnici nadaci, dokonce i pater Slaby
v nedelnim kazani z kostela na Jiriho namesti v Praze 2 nadavali
na zvedavce, jako kdyby oni to vse zpusobili. Byli nazyvani hyenami.
Jedine snad Pavlina Volfova v poradu "Nad veci" se jich
zastala.
Pripomnelo mne to jednu situaci, kterou popsal Albert Camus. Jeho
pritele porazilo auto a mel zlomenou nohu. Presto byl v uzasu
nad tim, ze se stalo neco neobvykleho. Neco, co ho vytrhlo ze
vsednosti dnu. Tento pocit byl silnejsi nez bolest, kterou trpel.
Dnesni clovek je odsouzen k tomu, aby sledoval zpravy na internetu,
dival se na televizi. K tomu mame zprostredkovatele - ruzne redaktory,
pracovniky nadaci, jakousi vyvolenou kastu, kteri mohou prinaset
informace, mohou tam, kde ostatni nemohou, kteri jsou zkratka
pri tom. Najednou prijde udalost k temto lidem. A co se stane?
Oni je opet vyzenou od skutecnosti, hezky zpatky k bedynce, jak
o tom svedcil i rozhovor z jedne skoly, kde byli ubytovani docasni
azylante . Na dotaz, co delaji behem dne, odpovedeli: "Cely
den cumime na televizi."
Vazim si vsech, kteri sli v techto dnech pomoci, ale zaroven chci
promluvit i jmenem tech, kteri se sli "jen" podivat
na rozboureny zivel. Vzdyt vztah k nekomu nebo k necemu nemusime
vyjadrit jen tim, ze mu tam uklidime. Nekdy staci se na nej pouze
podivat. Nekdy je takovy zazitek tak silny, ze nekdo pro nekoho
pak neco udela. Jindy to muze udelat treba i za nekolik roku.
Spise je mi lito, tech kteri tyto chvile prozili tim, ze cumeli
na televizi. K tomu jsme byli odsouzeni my zde za velkou louzi.
Ales Brezina
***