Trapeni torontskych Rysu
V Praze se hraval fotbal vetsinou na periferii. Takove Malesice
mely sveho casu dva tymy a to Union a Sokol. Vsak take byla mezi
nimi nalezita revnivost. Pak pry pro zmenu doslo k slouceni a
hriste za skolou, kde hral Union zarostlo plevelem. Nedavno jsem
sel kolem a uz se tam zase hraje fotbal pro zmenu na trave. Jenze
Union Malesice nebyl zdaleka tou nejvzdalenejsi fotbalovou bastou
patrici do Prazskeho preboru. Mel svoji nastenku v Pocernicke
ulici, mistni rozhlas a, coz bylo nevidane, dokonce v rohu staly
nefalsovane hodiny, kde rucicka behem zapasu pomalu ukrajovala
cas z 45 minut. To snad nemel ani Slavoj Vysehrad ve stredu Prahy,
kde na skvare zacinali Knebort a Hruska a koncili svou karieru
takovi velikani jako Kaura, Vosatko a Uldrych. Jak jiz jsem rekl,
vsem temto klubum se o trave jen zdalo. Castokrat se jezdilo v
ramci nizsi souteze i mimo Prahu. Vetsinou cervenym autobusem
mestske dopravy. Mecholupy, Sterboholy, Libus - to vse mel fotbalista
nizsi souteze zmaknute.
Zde sice byla trava, ale nekdy vedlo hriste do kopce. Jindy padal
balon do potoka, ci se ztracel v lese. Navstevnost byla stabilni,
mistni stamgastove vetsinou vyrazeli z nedalekeho hostince primo
s pullitry za brankovou caru, coz bylo vetsinou nejlepsi misto
pro kritiku rozhodciho, ktery pobiral za zapas 15 Kcs, takze byl
nepodplatitelny. Nutno dodat, ze rozhodci byl nejen nepodplatitelny,
ale mnohdy take nepredvidatelny. Byl castokrat mladsi nez prestarli
stredopolari obou tymu a musel vyslechnout nejeden jejich komentar.
K beznym prupovidkam patrilo: "Ja bych ti mohl delat fotra!"
nebo "To sis hral jeste v uhlaku se skladankou, kdyz ja kopal
divizi." Jednou, kdyz rozhodci Duba vyhodil jednoho naseho
borce, musel vyslechnout nasledujici pripominku: "To se chces
zase vytahnout pred starou!" Byla to narazka na pani Dubovou,
ktera si na lavicce v rohu stadionu klidne cetla cervenou knihovnu,
ci roman pro dospele zeny nebo snad Agathu Christie. Skutecnosti
bylo, ze ji fotbal nezajimal a vykon a pocinani manzela-rozhodciho
uz vubec ne, takze se ani rozhodci Duba nemohl pred ni vytahnout.
Jak jiz jsem rekl, Union Malesice mel hriste oplocene, ze vsech
stran. To se vsak nedalo rici o venkovskych placcich, kterym castokrat
chybel nejen plot, takze se na hristi pasly husy. Trava tam byla
nadmiru zelena, ale obcas to hracum klouzalo a brankar byl mnohdy
pred otazkou, jestli se ma vrhnout robinsonadou do husince a zachranit
cest muzstva ci nevrhnout a zachranit cest vlastni. Vetsinou na
vterinu zavahal, pak se rozhodl pro tym, ale uz bylo pozde, presto
padu do husince nemohl zabranit. K raritam techto "stadionu"
patrilo, ze nemely sprchy a vetsinou domaci poradatele nabidli
hostum dva lavory se studenou vodou. Jednou se stalo, ze pres
neoplocene hriste sla babicka s kozou. Hraci vcetne rozhodciho
ji upozornili, ze tady nemuze jit, protoze se hraje fotbal. Ciperna
babicka je vsak rychle vyvedla z omylu: "Ale mne to nevadi."
A presla.
Proc jsem si na to vzpomnel? Tak trochu mne to pripomnelo profesionalni
zapasy nasich Toronto Lynx. Pokud bylo Mistrovstvi sveta, byl
fotbalovy labuznik zmlsan televiznimi prenosy, ale jakmile skoncilo,
hlad se zacal ozyvat a touha po profesionalnim socceru je stale
silnejsi. Nevydrzel jsem a vyrazil jsem opet za fotbalem za mesto,
tentokrat do North Yorku na univerzitu, kde hostovali Divoci nosorozci
z Rochestru. (North York byl takto pocten vzhledem k tomu, ze
stavkovali civilni zamestnanci a fotbal jako jine micove zabavy
pro deti byl v tomto meste zakazan).
Teplota byla primo tropicka a v severoyorskych planich nebylo
ani zivacka, ktery by poradil, jak se dostat na zdejsi Maracana.
Nakonec jsem prece jen zaslechl zvlastni hudbu, jakoby sumeni
lesa, ci presneji hlucici tribuny zdejsiho amfiteatru. Dal jsem
se po zvuku a vskutku, koncilo se prvni dejstvi. Podobne jako
u nas v Malesicich, i zde byl ukazatel skore. Jenze tento byl
digitalni a svetelny. Dve nuly v polocase mne uklidnily, ze se
nic nestalo. Nase venkovske hospudky pripominal stanek s pivem
za ctyri a pul dolaru. A venkovske husy nahradily husy divoke,
ale s podobnym slozenim blahodarneho hnojiva.
Zaradoval jsem se nad timto dosazenim cile. Jenze ma namaha nebyla
odmenena a na digitalnich hodinach zustal stav 0:0 i po prodlouzeni.
Pravda, opet jsem si vzpomnel na nase zlate ceske venkovske travniky.
To kdyz jeden z Divokych nosorozcu unikl a ritil se na branku
torontskeho Theo Zagara a jeho spanilemu solu jiz nic zdanlive
nebranilo v zakonceni. Byl tam vsak jakysi potmesily krtek, ktery
zde vykonal svou obrannou praci misto zdatnych torontskych beku
a tento utocnik sve nekale umysly predcasne skoncil s vyronem
v kotniku.
Nutno rici, ze tento zapas s bezbrankovym vysledkem muj hlad po
golech neukojil.
Rozhodl jsem se tedy expedici zopakovat. Vsak na tomto kolbisti
hral v tomto roce i legendarni Mnichov 1860. Prilezitost se k
tomu naskytla presne v poledne pondeli 22. cervence. Tentokrat
misto Nosorozcu zapolili s Rysy Orli z Charlotte v Severni Karoline.
Mac se konal v prave poledne, aby i torontske deti mely dostatek
kratochvile. A mely.
Prvni polocas ctyri branky, takze i ukazatel skore mel co na praci.
Pak se vsak blysklo a jelikoz v Ontariu neznaji vynalez Prokopa
Divise, k druhemu polocasu po stanovenych patnacti minutach tymy
nenastoupily. Zustaly v satne. V satne zustala i rysi kuze maskota,
takze vypadala jako kuze z prave ulovene selmy. Nejenze se blysklo,
ale vsichni dobrovolnici i nedobrovolnici museli opustit hraci
plochu. Pozdeji i novinarskou kabinu. Prisel totiz nejaky pan
s mobilnim telefonem a pravil, ze se blizi tornado. Neblizilo
se a po pul hodine vylezlo slunicko.
Rozhodci prohledli site, jestli tam neni nejaka dira a zacal se
druhy polocas, ktery vsak trval presne sedmnact minut. Dalsi hrom
a prutrz mracen udelaly sve a ridnouci ochozy byly opet vyhnany
do betonove budovy za hristem. Tam si omladina nalezla nahradni
zabavu v podobe nohejbalu pres sit vytvorenou z papirovych krabic.
Mezitim mistni rozhlas oznamil, ze zapas byl predcasne ukoncen.
V tom vsak vybehl mistni cinovnik, ktery upresnil, ze zapas nebyl
ukoncen, ale pouze prerusen. Fotbaliste obou tymu zatim odpocivali
ve svych satnach. Obcas nektery z nich v pantoflich se prisel
podivat na tu spoust. Gumove pantofle zrejme slouzily jako izolace
proti radicim bleskum. Obcas prisel jeden ze ctyr rozhodcich a
zkontroloval oblohu. V pozdnim odpoledni prece jen dest ustal
a hra mohla pokracovat. Tentokrat jiz mela jiste charakteristicke
znaky pro vodni polo. Z 2200 divaku jich zustalo 23. Byl jsem
jednim z nich. Nemel jsem totiz odvahu uniknout na pripravenem
velocipedu z ohrozene oblasti. (Takto unikl, pokud je mi znamo,
pouze jeden z muzu, kteri provedli atentat na Reinharda Heydricha).
Moje trpelivost byla odmenena. Tri minuty pred koncem jsem videl
branku. Nasi Rysove zvitezili 3:2.
Je to jasne: 18. srpna jdu na profesionalni fotbal zase. Hraji
Montreal Impact. Tentokrat nepojedu na sever, ale na zapad do
Etobicoke na Centennial stadion. Nejen v Praze se jezdilo za dobrym
fotbalem za mesto a nejen v North Yorku jsou divoke husy, jsou
i v Etobicoke.
Ales Brezina
***