Ja a ostatni - I and they
Pokud se dobre pamatuji, byl jsem naposledy v Divadle Disk v Karlove
ulici v polovine sedmdesatych let. Disk patril Divadelni akademii
muzickych umeni neboli DAMU. Jiz tehdy to bylo svym zpusobem divadlo
bez hranic. Vi se, ze prazska FAMU odchovala radu prednich svetovych
reziseru, ale malo se vi o tom, ze v tu dobu na DAMU chodila dnes
slavna mexicka reziserka Marta Eugenia Luna Ledesma - autorka
slavneho serialu Esmeralda. Tehdy tam rezirovala anticke drama
Elektru. Marta mela ceskeho pritele a meho kamarada s biblickym
jmenem Raguel, ktery pracoval v krematoriu a mel heslo: Kazdy
den na stul cerstvou kvetinu. I na premieru Elektry prinesl
sve nastavajici karafiaty. Pred tim se vsak nalezite posilnil
v nedaleke restauraci, kde vzdy na Martu behem dlouhych zkousek
cekal. Tentokrat tak ucinil jiz pred predstavenim a jakmile sla
opona nahoru, Raguelova vicka sla stejne rychle dolu. O prestavce
nas prisla na balkon Marta navstivit. V ten okamzik jsem poznal,
ze ma pred sebou velkou budoucnost. Coby reziserka a psycholozka
odhadla situaci a poprosila mne, abych, az predstaveni skonci,
nezapomnel vzbudit Rajicka, tak totiz nezne rikala svemu priteli.
Kdyz sla po predstaveni opona dolu, zvedla se pomalu Raguelova
vicka a Raguel predstiral, ze pozorne sledoval cele predstaveni.
Muj pritel Raguel byl zrejme vyjimkou. V Disku se vetsinou neusinalo,
protoze DAMU produkovala nejen radu vynikajicich reziseru, ale
i hercu a navstivit Disk bylo vzdy zazitkem. Hrala se tam experimentalni
predstaveni, anticka dramata, Shakespeare, Capek Loutkarska fakulta
si v sedmdesatych letech troufla i na Camuse a jeho Nedorozumeni.
Po letech jsem mel tedy moznost videt opet experiment, tentokrat
pro zmenu cesko-kanadsky. Studenti loutkarske fakulty prazske
DAMU spolu se studenty Divadelni sekce Torontske univerzity ve
Scarborough vytvorili neobvyklou divadelni mozaiku, ktera reflektuje
zivot kolem nas. Podobne jako DAMU v sedmdesatych letech experimentovala
s antickymi tematy, ani tentokrat jsme se neobesli bez anticke
mytologie, at jiz to bylo v kanadskem provedeni Lysistraty
ci jakasi parodie na Offenbacha a jeho Orfea v podsveti.
Ve spolecnem projektu Ja a ostatni to byl zase Ikarus,
jenz vzletne na vesaku, ktery slouzi k suseni pradla.
Ve spolecnem projektu se podobne jako v lidskem zivote stridaji
momenty nesmirne vazne s okamziky humornymi: stvoreni cloveka,
ukrizovani, vystrida velice jednoducha scenka, kdy dva mladici
bali devce. Oba soubory do sebe zapadaji, takze pokud nekdo videl
nejprve toto predstaveni, dlouho nerozlisuje, kdo patri do ceske
skupiny a kdo do kanadske.
Dalsi podrobnosti o celem projektu jsme se dovedeli od clena souboru
Jiriho Lastovky.
ABE: Jak dlouho jste na tomto projektu pracovali?
JL: Kanadane intenzivne ctrnact dnu. My, protoze jsme meli i dalsi
praci, tak mesic a pul.
ABE: Jaky byl rozdil mezi prazskym predstavenim a torontskym?
JL: Zde to bylo pomalejsi. My jsme museli pribrzdit kvuli anglictine.
Domaci herci zase zpomalili kvuli tomu, ze si vse vychutnavali.
Predelali jsme nektere slovni hricky.
ABE: Co vas zde prekvapilo?
JL: Skutecnost, ze divadelni seberealizace je zde mnohem tezsi.
Dva clenove kanadskeho souboru studuji v Praze a dokonce jedna
clenka souboru tam chce zustat. Tezko si dovedu predstavit, jak
bych delal divadlo zde.
ABE: Mozna by vas zajimalo, ze je zde ceskoslovenske Nove divadlo
JL: O tom jsem neslysel. Zajimave je, ze v nasem souboru jsou
take dva Slovaci, takze prave v Orfeovi v podsveti mluvi
slovensky.
ABE: V kanadskem souboru zase obcas pouzili francouzstinu Globalizace
prinasi s sebou spoustu vyhod. Na druhou stranu i jakesi zplosteni,
ztratu identity
JL: Uz to k nam prichazi a je na nas, jak to zvladneme. Ted se
zacinaji privatizovat divadla. Doposud byla divadla dotovana a
otazkou je, jak obstoji v okamziku, kdy se bude muset vse platit
z listku. Svym zpusobem mame jako loutkari vyhodu, protoze si
muzeme loutky vyrobit a muzeme hrat po skolach.
ABE: Jake je uplatneni studentu z DAMU u filmu?
JL: Filmovani mne pripada proti divadlu hrozna nuda. Nemam pocit,
ze ze sebe vydavam maximum, zatimco v divadle to okamzite citim,
jestli se to divakovi libi nebo ne. Film je konzerva, ktera se
nemeni, zatimco divadlo se vyviji a je zive. Proto verim v divadlo,
ze prezije. Film nyni sice ovlivnuje divadlo, ale nemyslim si,
ze je to spravna cesta. Divadlo dokaze predvest veci jinou formou
a nechava prostor pro predstavivost divaka. Takovymi filmy, ktere
byly naopak ovlivnene divadlem jsou Nachove plachty a Barokni
opera.
Dodejme jen, ze film bez hranic existuje jiz delsi dobu,
koprodukce filmu nekolika zemi jsou bezne. Divadlo bez hranic
je experimentem, ktery skutecne stoji za povsimnuti. Pripomenme,
ze v pozadi celeho projektu a reziserem je doc. Jan Schmid ze
Studia Ypsilon. S nim spolupracovali Michal Schonberg, Jiri Havelka,
Jiri Nemecek, Merika Ramundo a Petra Zamecnikova. Hudbu delal
Jan Jiran. Produkce: Jolana Treslova a Leah Takata. Behem predstaveni
se na jevisti objevilo kolem triceti hercu, z toho polovina z
prazske skupiny a druha z kanadskeho souboru.
Ales Brezina
***