Tluste cary a strasidla
minulosti
Minulost neni nikdy mrtva. Zije v nas, rekl by klasik. Nemuzeme
se ji zbavit pouhym skrtem pera, vzajemnou dohodou, ba ani vydanim
zakona. Ano, snad uz to i vime. Vzdyt primo ucebnicovym prikladem
tohoto tvrzeni muze byt soucasna ceska spolecensko-politicka scena
se svymi prudkymi vykyvy rucicek dvou do historie zanorenych barometru.
Jeden nese vroceni let kratce povalecnych, druhy pristroj, ac
obdobne zastaraly, je zafixovan v dlouhych desetiletich komunisticke
nadvlady. Krom toho, ze obe zminovana obdobi nevidanym zpusobem
jitri nasi pritomnost, nachazime v jejich spolecnem jmenovateli
i obdobny pokus o vyrovnani se s nimi. V obou pripadech tu zaznamenavame
snahu o narysovani tzv. tluste cary. O co jde? Udelat za necim
tlustou caru znamena, jak dobre vime, slavnostne vyhlasit: uz
je to za nami, nebudeme se tim trapit, obratime list. Spisovne
cesky pak: "co bolo, to bolo, terazky som /sme ...",
a doplnime podle potreby. Nadherne, technicky ciste reseni, neni-liz
pravda.
Tlusta cara za povalecnymi excesy spojenymi s Benesovymi dekrety
ma, zda se, i vetsinovou podporu ceske verejnosti. Pokud jde o
ukonceni doubani se v bolsevickem bahne, zvedaji pro nej hlasite
ruce komuniste a potichu i ti, kteri se obavaji, ze by jim to
mohlo nejak uskodit. Neni tezke uhadnout, ze za tlustocarovymi
navrhy se skryva vetsi ci mensi podil prave strachu, obav a nejistot.
A takove zjisteni ma svoji vypovidajici hodnotu.
Nedavno jsme meli jedinecnou prilezitost overit si funkcnost principu
tluste cary v rovine politickeho reseni. Nemam tu na mysli nic
mensiho nez onu tezce rozenou cesko-nemeckou deklaraci. Doposud
nas utvrzovala ve falesne predstave o idealnim vymazani problemu
minulosti. Zcela vazne se ozyvaly i navrhy na obdobnou smlouvu
se "zlobivymi" Rakusany. Pak vsak, jako blesky z cisteho
nebe, zabourily ve stredoevropske politice "ulety" premiera
Zemana s nahlym rozpomenutim se na kolektivni vinu sudetskych
Nemcu, a o par dni pozdeji i se statnickou radou pro tezce zmitany
Izrael. Obsahovala doporuceni osvedceneho modelu konecneho reseni
narodnostniho sporu na zaklade masoveho vysidleni nepratelskeho
obyvatelstva. Vida, stacilo tak malo a institut tluste cary se
zhroutil jako domecek z karet. A kdyz si prisadila Klausova ODS
s doposud neuveritelnou iniciativou zadajici po Evropske unii
potvrzeni platnosti Benesovych dekretu pred nasim vstupem do tohoto
spolecneho seskupeni, bylo nad slunce jasne, ze vetsina ceskeho
politickeho spektra onu tlustou caru ani nikdy vazne brat nemohla.
Ano, jak jiz receno, minulosti se nezbavime jednorazovym politickym
aktem, nybrz vyrovnanim se s ni, coz casto byva nelehky proces.
Vidime to opet na prikladech ze soucasnosti, nebot paralelne s
pokusy s tlustymi carami probiha ono zdlouhave a bolestne, lec
naprosto nezbytne vyrovnavani se. Vzpomenme napriklad rozsireni
pristupu ke svazkum komunistickych rozvedek ci soudni jednani
v kauze "male" Asanace s podminenymi tresty pro estebacke
plukovniky. Pokracuje take krecovite usili o soudy s vysetrovateli-starci,
obvinenymi z tyrani v padesatych letech, a tak dale.
Kauza vyrovnani se s "velkou Asanaci" - s vyhnanim tri
milionu nemeckych spoluobcanu - ma predevsim intelektualni raz.
Divadelni repertoary obohatila Durychova Nebeska duha, k tematu
vychazi stale vice publikaci, v tisku se smele angazuje za zruseni
Benesovych dekretu skupinka publicistu, kterou jeji odpurci posmesne
prezdivaji jako "stipendiste". To v narazce na udajnou
financni podporu odnekud z Bavorskeho lesa.
Ano, i tyto usmevne momenty stoji za to zaznamenat. Obecne je
vsak stale velmi silna konzervativni kritika otvirani starych
ran a tzv. intelektualniho sebemrskacstvi. Nechybi ani poukazovani
na nebezpeci rozlozeni spolecnosti a klade se filosoficka otazka,
kde se ve svem sebezpytovani a napravy vlastnich chyb a zlocinu
vlastne zastavime.
Jinou, nemene vaznou otazku vnasi do zase nemeckeho vyrovnavani
se s minulosti nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter
Grass. Stoji za povsimnuti. Jeho nova kniha "Racim postupem"
totiz vyvolala znacny rozruch zpracovanim tematu osudu vychodniho
nemeckeho obyvatelstva na konci valky, konkretne v pripadu potopeni
jisteho parniku s deseti tisici pasazery na palube. V knize rika:
"Nikdy jsme nemeli mlcet o takove bolesti jen proto, ze nas
po vsechny ty roky sklicovala vlastni vina a litost, a prenechat
to citlive tema pravicovym radikalum."
Zda se, jakoby probihajici trend daval Grassovi za pravdu. Zatloukani,
vykrucovani se ci zabetonovani na pozici mrtveho brouka k nicemu
pozitivnimu nevede. Minulost, potvora, se vzdy dokaze nejak prihlasit.
Postavme se ji tedy celem, uznejme a pojmenujme sve viny a postizene
seriozne odskodneme. Stejne tak dulezite je ovsem najit i tu spravnou
rovnovahu - moralni i pravni - vzdyt vyrovnani se s minulosti
nesmi vytvaret nova bezpravi, nesmi odvaznou spolecnost rozbit.
Vyrovnani se s minulosti je kazdopadne sanci pro sebevedomi naroda,
sanci pro zdravou demokratickou pospolitost v srdci Evropy.
Miroslav Petr - Hradec Kralove
***