Teror a panika
V poznamkach napsanych ctyri dny po 11. zari 2001 (vysly 3.10.2001)
mi naprosto usel jeden mnou neocekavany zjev: jista panika mezi
Severoamericany. Lide shaneli plynove masky a protichemicke obleky,
prestali cestovat a odmitali pouzit letadel, ackoliv po teroristickem
utoku jsou vzdusne cesty jiste bezpecnejsi nez kdykoliv predtim;
teroriste urcite nebudou poradat reprizu. Ve Spojenych statech
zemrelo na antrax nekolik lidi; pri tom neni dodnes (31. 10. 2001)
jisto, kdo vubec tam antraxove spory rozsiroval; mohl to byt i
nejaky fanaticky American; vzpomenme jen na zniceni budovy v Oklahoma
City. V Kanade nebyl ani jediny pripad antraxu zjisten, ale presto
nekteri obyvatele atlantickych provincii pozadovali pro sebe vysetreni
na antrax. To stoji penize, kterych nema nase verejne zdravotnictvi
nazbyt. Zrejme byla rozsirena obava, ze terorista je ukryt temer
za kazdym rohem. Jestli tenhle psychologicky ucinek meli teroriste
v planu, pak zrejme dosahli sveho cile. Bylo by zajimave srovnat,
kolik lidi v Severni Americe za tu dobu zahynulo v automobilovych
nestestich. Doprava autem obsahuje vetsi riziko nez hrozba teroru.
Ke vzniku prehnane reakce na teror prispely dva cinitele. Prvni
je fakt, ze teroristicky utok po velmi dlouhou dobu snad nadmerne
zaplnoval media: TV, tisk, rozhlas. Dokonce jsme v novinach videli,
kolik jinych zajimavych informaci zastinil opetovny navrat k tragedii
11. zari. K utoku na USA doslo v dobe, kdy ve svete bylo malo
atraktivnich newsworthy udalosti cili zavladla takzvana
okurkova sezona; redaktori medii proto byli vdecni, kdyz
mohli vyslechnout, co jedna pani ze Lhoty soudi o bin Ladenovi.
Druhym faktorem bylo, ze slo o utok na populaci, ktera nikdy valecnou
akci nezakusila. Jako kontrast bych uvedl starsi emigranty z Evropy,
hlavne Anglicany, kteri pamatuji kazdodenni letecke utoky nebo
alespon poplachy za druhe svetove valky. Ti by pokladali nepratelsky
utok za beznou zkusenost. Ovsem mezi obyvateli Nemci okupovanych
uzemi a Brity byl rozdil: americti letci byli nasimi osvoboditeli
a jejich bomby byly to, co se nazyva puvabnym novym terminem collaterall
damage, i kdyz jejich vrazedny efekt nerozlisoval mezi zasazenymi;
tehdy jeste nebyly "chytre" ("smart") bomby,
o kterych se tvrdi, ze vzdy najdou jen svuj predem urceny cil.
Vysledkem tehdy byla zvlastni smes radosti a obavy, kdyz spojenecke
formace letely vysoko nad nami. Mohu mluvit trochu z vlastni zkusenosti;
sam jsem zazil dva nalety Americanu a castejsi shazovani bomb
ze sovetskych letadel. Dokonce i ironie osudu: jedna spoluzacka
byla v roce 1945 zabita nemeckym granatem, kdyz vitala Rusy. Tyto
zkusenosti svedci o tom, ze konecny ucinek strely, bomby nebo
miny je stejny, at pochazi od pritele, ci nepritele, denne se
o tom presvedcuji obyvatele Afganistanu.
Chtel bych zakoncit srovnanim mezi Americany a Cechy; prvni do
11. zari 2001 nezazili pocit ohrozeni, kdezto Cechy mnoho poslednich
desitileti pocit ohrozeni a nejistoty neopustil
D. Soudek, Kingston
***