17. listopad a Afghanistan

Kdyz jsem prisel do Kanady a zacal jsem pracovat v 
krajanskych novinach, najednou jsem zjistil, ze noviny 
jsou jako kalendar. Protoze vychazely jednou za 
ctrnact dnu, bylo po kazde co slavit. Jelikoz tehdy 
byla zrovna postovni stavka, ktera trvala dva mesice, 
tak jsme v zari oslavovali jeste Canada Day, z toho 
jsme rovnyma nohama spadly do 28. rijna. Nasledoval 
bazar Damskeho odboru, kde jsem s chuti delal 
Mikulase a uz zde byly vanoce a Novy rok. Pak se to 
pres Masarykovy narozeniny prehouplo do Velikonoc. 
Kongres Sdruzeni v kvetnu a uz tu byl opet 1. 
cervenec a Canada Day. Mezitim byla jeste 
demonstrace 21. srpna. Zkratka porad bylo o cem 
psat. 

Jenze, jak cas bezel, tak k tomu pribyly dalsi akce. Tu 
se vitala v Toronte zarucene legitimni polska vlada v 
exilu a tak jsem si poprve potrasl rukou s nejakym 
prezidentem (jak se jmenoval, to uz nevim). Koncem 
srpna se to zase zahustilo, protoze k 21. srpnu pribyl 
jeste 23. srpen a Black Ribbon Day. Zkratka slavilo se 
a demonstrovalo se porad a prakticky vzdy ve stejne 
sestave. Ke vsemu pravidelne demonstrovali uprchlici 
z Afghanistanu. Takova demonstrace se vetsinou 
koncila hlavni atrakci, kdy se palila vlajka sovetskeho 
imperia. 

Pak prisel pad Berlinske zdi a 17. listopad 1989 a na 
demonstracich se zacali objevovat lidi, kteri nas 
doposud brali za posetilce. Komunismus padl a 
najednou bylo vice vitezu nez bojovniku. Jedni 
pripisovali zasluhy za vitezstvi pasivni resistenci, jini 
aktivni praci disidentu, dalsi Misovi, jak se tehdy 
rikalo hlavnimu demonterovi sovetskeho imperia, jini 
Ronaldu Reaganovi, ktery ty pacholky uzbrojil. Lech 
Walesa je presvedcen, ze pad komunismu zpusobila 
Solidarnosc, kardinal Glemp a katolicka cirkev zase 
sazi na polskeho papeze Jana Pavla II. Vaclav Klaus ma 
teorii o tom, ze se komunismus znicil sam. 

Na afghanske mudzahediny se po valce zapomnelo. Uz 
se nedemonstrovalo, nikdo si jich nevsimal a Gorby 
vytahl sva vojska z teto nehostinne zeme. V tichosti 
prohral valku a rusky lid mu to nikdy nezapomene. 

Kratce na to jsem potkal v High Parku Shafiqa, sveho 
veseleho afghanskeho pritele, ktery provadel 
eskamotersky kousek se sovetskou vlajkou. Neodjel 
do Kabulu prevzit vladu. Nesmal se. Smutne mi sdelil, 
ze v jeho zemi je zle. ãK moci se dostali ti nejhorsi 
lide a ziskali podporu Ameriky,Ò rekl smutne. 

Pak jsem o nem cetl jeste jednou. To kdyz mu shorel 
dum nad hlavou. Nechci spekulovat o tom, ze to byl 
nejaky teroristicky utok. Zkratka nestesti nechodi 
pouze po afghanskych horach, ale zasahne i 
spravedliveho Afghance v Toronte. 

Kratce po sovetske invazi do Afghanistanu, rozhodl 
prezident Carter o bojkotu Olympijskych her v 
Moskve. Pro mnohe to bylo pouze symbolicke gesto, 
nic vic. Zasil vsak zrnko pochybnosti o spravnosti 
valky v mysli tech, kteri byli do teto zeme poslani 
jako vojaci a s takovou armadou se lehko nevyhrava. 
Demoralizace hrde Rude armady prispela nejen k jeji 
porazce, ale i k padu komunismu. 

Historie se meni. Opet budeme mit Olympijske hry v 
komunisticke zemi a opet se bojuje v Afghanistanu. 
Ale to hlavni - do krajanskeho kalendare pribylo dalsi 
datum k oslave  - 17. listopad (pad komunismu). 
Vitezu nad totalitou je mnoho, ale dejme si pozor, aby 
totalita nezvitezila nad nami, pak uz by bylo tech dat 
prilis.

Ales Brezina

***