U-R-U a Bílá nemoc

Když jsem viděl počátkem roku divadelní hru Julie Lederer na motivy Čapkovy předlohy R.U.R., byl jsem přesvědčen o tom, že nemůže být aktuálnější hra. Dnes počátkem března 2020, mám pocit, že Bílá nemoc je ještě aktuálnější.

Dne 4. únoru 2020 jsme mohli vidět Trumpův chvastounský Projev o stavu unie. Dověděli jsme se, jak americká města jsou dnes bezpečnější a jak země vzkvétá. Přitom za leden a únor bylo ve Spojených státech 55 případů hromadné střelby, při kterých zahynulo 74 lidí a bylo raněno 199 dalších. Nechyběly ani scény z reality show. Trump vrátil rodině otce, o kterém rodina neměla v Afganistánu delší dobu zprávu a najednou se objevil na scéně. Matka pláče a nejedno oko v sálu nezůstane suché. Jindy se Trump vysmívá pravdě a senátorům, kteří hlasovali podle svědomí. Republikánského senátora Mitta Romneyho pokládá za Jidáše. Těm, kteří jsou proti  němu slibuje odplatu. Chvastá se, že ekonomie roste a roste. Klade důraz na zbrojní průmysl a odjede dělat obchod s tímto artiklem do Indie, kde jsou v tu dobu vážné náboženské  nepokoje. Jak je to podobné projevům komunistických prezidentů a jak je to odlišné od novoročního projevu Václava Havla v roce 1990, který tvrdě řekl, že země nevzkvétá.

Mezitím však vypukla bílá nemoc. V roce 2020 je to  COVID 19.  Prezident Trump to zpočátku pokládá za intriky tisku a demokratů, ale trochu ho vyděsí, když ekonomika neroste a pověří bojem proti bílé nemoci ne příliš bystrého viceprezidenta Michaela Richarda Pence. Někdy dochází až k humorným situacím. Trump se ptá odborníků, jestli by nemohli lidi očkovat proti chřipce. Když dostane odpověď, že by to nefungovalo, tak Trump se zeptá: „A co dát jim silnější injekci?“

Jsme nyní v situaci, kdy hledáme dr. Galéna. Otázkou je, jestli by byl tak eticky zdatný, že by léčil hlavně chudé. Senátor Bernie Sanders, který měl předvolební heslo Zdravotnictví pro všechny, vypadá, že bude vyšachován a Joe Biden občas neví, kde se právě nachází. Jedna věc je dnes jistá. V lednu 2021 nebude v Bílem domě mladý prezident. Ale víme my, co bude v lednu 2021.

Karel Čapek napsal prorockou hru o Rossumových univerzálních robotech v roce 1920. Původní světová premiéra měla být v Národním divadle v Praze, ale uskutečnila se zde se zpožděním až 25. ledna 1921. Ochotnický soubor Klicpera se o odkladu nedověděl a tak se světová premiéra uskutečnila v Hradci Králové již 2. ledna 1921.

Po sto letech se kanadská autorka českého původu Julia Lederer, vrací opět k této hře. V jejím konceptu je Univerzální robotská unie (U-R-U). V čteném představení v Harbourfront Centre Theatre jde o aktualizaci Čapkovy hry.

Zajímavostí je, že slovo robot však není od Karla Čapka, ale od jeho bratra Josefa. Karel chtěl umělé lidi určené k práci nazvat labor, ale připadalo mu to příliš umělé, Josef prý zamumlal: „Tak jim říkej roboti!“

V Čapkově hře se krásná Helena Gloryová provdá za ředitele Harryho Domina. V Ledererové verzi je Harry Domino nahrazen ženskou postavou Dominatora (otázkou je, jestli toto jméno nepochází od stejné přezdívky Dominika Haška). Jestliže u Čapka Helena žádá dr. Galla, aby robotům dal bolest a emoce, u Ledererové lidi pod vlivem iPadů emoce ztrácejí a stávají se roboty. Takže během hry v jistém okamžiku ztrácíme schopnost rozlišit, kdo je robot a kdo je člověk.

V původní verzi zůstane pouze poslední člověk - zedník Alquist, který má pitvat k vědeckým výzkumům robotku Helenu (jmenovkyně Heleny Gloryové, kterou roboti při vzpouře zavraždí). Do ní se zamiluje robot Primus a nabízí se místo ní. U Čapka se stává člověk člověkem tím, že miluje, že se dokáže obětovat pro druhého. Čapek se v závěru vrací k Bibli a cituje kapitolu o stvoření světa z První knihy Mojžíšovy. Ledererová je v tomto ohledu pesimističtější. Přesto má láska své místo.

***

Dostali jsme se do závěrečného 30. ročníku vydávání novin. Letos vyjdeme čtyřikrát a tím zaokrouhlíme na 600 počet jednotlivých čísel od roku 1991, kdy vyšlo první číslo a zároveň to bude 40 let, co jsem začal pracovat v exilových novinách, protože v září 1981 jsem se stal redaktorem Nového domova, kde jsem pracoval až do roku 1990.

Počátky Satellitu byly velice skromné. Jednalo se o osmistránkový měsíčník, tiskárna a pošta se zaplatily kreditní kartou a čekalo se, jestli se vybere tolik peněz, aby bylo na zaplacení výdajů. Kritický byl druhý rok. Ochablo nadšení ze sametové revoluce. Některým čtenářům se nelíbila kritika Václava Klause, který byl na vzestupu a megalomansky toužil po ekonomickém zázraku, který se dostavoval jen velmi pomalu. Rozpad Československa a privatizace byly něčím, co hýbalo společností.

Mezitím se ze Satellitu stal čtrnáctideník a začal vycházet na dvanácti stránkách. V předinternetové době přinášel zprávy z Česka i Slovenska. To bylo možné díky tomu, že jsme dodávali zprávy z NHL a na oplátku Jan Hrabina posílal faxem nebo systémem z počítače do počítače české a slovenské zprávy.

Další změnou byla digitální fotografie koncem minulého století. Ze začátku celkem primitivní. Rozlišovací schopnost byla minimální, ale přesto Satellite byly jedny z prvních novin, které digitální fotografii začaly používat. To bylo před více než dvaceti léty.

Další změna přišla v roce 2001, kdy jsme začali vycházet na internetu. První internetové vydání bylo 15. listopadu 2001, čili téměř před dvaceti léty. Novinkou bylo, když se začaly noviny do tiskárny Korea Times posílat v PDF formátu. První vydání v PDF formátu lze nalézt 24. července 2003. Tehdy byly jedním z hlavních sponzorů ČSA, které létaly přímo z Toronta do Prahy.

Jenže internet také znamenal úbytek čtenářů. Stále více odběratelů začalo dávat přednost bleskovým zprávám na internetu. Bylo možné poslouchat rozhlas i televizi přes internet, což znamenalo pokles čtenářského zájmu. Ze začátku to ještě nebylo tak citelné, ale stále více jsme byli nuceni soustřeďovat se na lokální zprávy, film, divadlo, nhl…

Pro čtenáře bylo důležité vědět to, co se připravuje v naší komunitě, ať již to byly filmové festivaly – TIFF, téměř každoročně plzeňské Finále, EUFF či Karlovarský filmový festival, který jsme navštívili dvakrát. Dopředu jsme informovali o programu Nového divadla, o Nokturnech v městě nebo na Masaryktownu. Přinesli jsme rozhovory s významnými osobnostmi kulturního života, s filmovými režiséry, herci, hudebníky. Vzpomínám na rozhovor s operní pěvkyní Evou Urbanovou, Ivanem Ženatým či Emilem Viklickým a Lubošem Andrštem.

Dostali jsme se do závěrečného ročníku vydávání Satellitu. Letos, když Pán Bůh dá, vyjdeme tedy čtyřikrát a tohle je první - jarní.

Aleš Březina - Foto ze čtené zkoušky

***